Buchty čtou
Erben by se asi Gendermanem roku nestal, Kytice vám ale řekne, že mít rodinu není peříčko
Ve třetím díle minisérie Buchty čtou o knížkách, které všichni známe, ale málokdo je skutečně četl, se Ivana Veselková, Zuzana Fuksová a středoškolský pedagog Stanislav Zajíček zabývají kanonickým dílem Karla Jaromíra Erbena Kytice a tím, jestli si z něj máme pamatovat víc než „sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť“.
Ivana na začátku považuje za nutné upřesnit si, co je vlastně balada. Standa glosuje, že balada je epická nebo lyricko-epická báseň, většinou s velmi vážným dějem a tragickým koncem, která je navíc charakteristická velkou zkratkou. Takže napsat nějakou vymazlenou je pro básníka skutečně náročné, ale Erbenovi se to povedlo. Standa jeho um ukazuje na příkladu veršů, které mistrně vystihují ráz české krajinky – když slyšíte „okolo lesa pole lán“, je vám hned jasné, že jste v Česku.
Ivana se Zuzanou se pak doptávají na skrytý nebo méně explicitní význam jednotlivých balad – a dozví se třeba, že dítě spadlo v jedné z nich do horké smůly, protože matka si zřejmě touto hmotou upevňovala zdi domečku. A vodník nebyl podle Stanislava zlý, jen se prostě dožadoval teplé večeře s manželkou po boku.
Long story short: v zásadě Erbenovy balady říkají, že když se vzbouříte etickému řádu a hřešíte, i když třeba neúmyslně, jste v prčicích.
Chcete se přenést do bájných časů, kdy byl bylo možné navázat vztah s umrlcem nebo vodním mužíčkem? Poslechněte si Buchty čtou o Erbenově Kytici a třeba se vám to splní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
