Bude se v Temné věži vařit crystal meth?

Apalačská stezka vede mezi horou Springer v Georgii a horou Katahdin ve státě Maine. Sanders, jehož turistická přezdívka zní Grey Beard, poprvé stanovil rekord na Apalačské stezce v roce 2017 ve věku 82 let. O čtyři roky později mu titul sebral jeho třiaosmdesátiletý přítel M. J. Eberhart, známý pod přezdívkou Nimblewill Nomad. Teď je Sanders znovu rekordmanem. „Musel jsem poděkovat Bohu, svému podpůrnému týmu a všem, kteří mě sem dostali,“ řekl pro agenturu AP.

Navzdory šesti měsícům tréninku uvedl, že když se na stezku vracel, nebyl v nejlepší kondici.

„I dnes mám pocit, že bych měl být v lepší formě, než jsem,“ řekl minulý měsíc. „Ale vždycky si musím připomenout: ‚Je mi 91 let, takže tím, že jdu takové dálky, tu vlastně prošlapávám novou cestu.“

Krom několika pádů a odřenin mu jeden den úplně znecitlivěla levá ruka a skončil v nemocnici v Maine. Lékaři se zpočátku obávali mrtvice, nakonec to ale byl jen skřípnutý nerv.

Začátkem srpna se vrátil domů do Tennessee, aby byl se svou ženou, které právě zemřela matka. Byla to ale ona, kdo ho přesvědčil, aby pokračoval. Jedny z nejlepších dnů prý zažil Sanders v Pensylvánii, kde si užíval dobře udržované stezky a pohoštění, které mu přinášeli dobrovolníci označovaní jako „trail angels“.

Ze Sanderse se mezitím stala mezi ostatními turisty hvězda. Další tisíce lidí ho sledují na sociálních sítích, což ho samotného překvapilo a přimělo rozšířit svou misi i nad rámec pouhého znovuzískání rekordu. Podle webu The New York Times už začal uvažovat o další dlouhé pěší túře, a to v Grand Canyonu.

Soutěží si všímá například agentura AP. Mladí lidé jsou na nich často převlečení za postavy z komiksů nebo animovaných filmů, soutěží ve svérázných tanečních soubojích a bojují o potlesk a hlasitou reakci publika. Jeden ze soutěžících v kostýmu Spider-Mana dělal kotouly a kliky za doprovodu techno hudby. Jiný skákal na jedné noze, zatímco druhou kopal před sebe a předváděl pohyby jako vystřižené ze staré videohry.

„Aura farming je o tom, že necháte naplno projevit svou podstatu na místě, kde vás sice sledují ostatní, ale nevládne tam stud,“ popsal dvacetiletý student Liam González, který na akci dorazil v převleku za Shreka.

Devatenáctiletý Gonzalo Cornelio přišel v kostýmu bývalého venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Na sobě měl stejnou šedou teplákovou soupravu, jakou na sobě měl sesazený vůdce v noci, kdy byl zadržen americkou armádou.

„Fenomén může mít podle odborníků pro mládež v daném regionu zvláštní přitažlivost díky místní silné tradici sdružování na veřejných prostranstvích,“ vysvětlil americké stanici CNN Frederick Luis Aldama, profesor humanitních věd na Texaské univerzitě v Austinu.

Aura farming se rozšířil do metropolí po celé Latinské Americe, včetně Mexika, Quita nebo Buenos Aires, kde desítky lidí uspořádaly soutěž přímo před Obeliskem, jedním z nejznámějších monumentů argentinského hlavního města. Akce dorazily také do Španělska, kde se setkání konala v Madridu, Burgosu a Zaragoze.

V brazilském městě Cuiabá zakázal starosta Abílio Brunini konání jednoho z těchto šampionátů na hlavním veřejném prostranství. „Věřím, že v budoucnu se lidé, kteří se této hry účastní, za to budou velmi stydět,“ prohlásil. Přesto se na sociálních sítích objevila videa, na kterých jednotlivci v červenci vzdorovitě soutěžili přímo před budovou tamní radnice.

Za projektem stojí spisovatelka a DJka Sabina Voty. Akcí chce upozornit na problémy, se kterými se ženy v nočních klubech dlouhodobě potýkají. Jde především o otázku osobní bezpečnosti a také o nevyvážené zastoupení žen v technických a produkčních profesích na hudební scéně.

„Rave Doll nevznikl jako akce proti někomu. Vznikl jako prostor pro něco. Pro ženy, které chtějí na jednu noc odložit očekávání okolí, cítit se svobodně a užít si hudbu bez obav,“ vysvětluje Sabina Voty. V Praze vystoupí domácí i zahraniční DJky, přičemž některé z nich se v Česku představí poprvé jako MOIA, AURÉLIE CZAJA, KAIRA, UNIXA a SAABA.

Hudební část doplní umělecká vystoupení a doprovodný program. Organizátorky zdůrazňují, že klíčovým prvkem celého konceptu je zajištění bezpečného a respektujícího prostředí pro všechny účastnice.

Právě na rave party se poslední dobou upínají ženy starší čtyřiceti let, jak si všímá list The Guardian, podle kterého je pro ně elektronická taneční hudba způsob, jak si udržet fyzickou i duševní kondici. Téměř polovina z nich se ale podle nedávné studie ze School of Music při britské University of Leeds v klubech setkala s nechtěným fyzickým kontaktem nebo obtěžováním, což mnohé z nich řeší tím, že pečlivě vybírají bezpečnější kluby nebo chodí výhradně ve větších skupinách.

Podle serveru USA Today se výraz vztahuje na něco, co je nekvalitní nebo levné. V přenesenějším významu ale označuje i cokoliv, co je generické, neautentické, nebo dokonce přehnaně snaživé. Podle Euronews jde o ekvivalent zažitějšího označení „basic“. Nově používaný výraz generace Z má ale více vrstev, než se na první pohled zdá.

Podle časopisu Vice volba související s levnou látkou pro textilní průmysl není náhodná. Vychází z odporu proti nejčastěji vyráběnému syntetickému vláknu na planetě. Mladší generace se snaží distancovat od módních značek nabízejících oblečení, které sice vypadá skvěle na internetu, ale ve skutečnosti je nepohodlné a nevydrží.

Mladí lidé také upozorňují na katastrofální dopad polyesteru na životní prostředí, protože vlákno není biologicky rozložitelné a uvolňuje mikroplasty. Nespočet tvůrců na internetu propaguje vyřazení syntetických látek ze svých šatníků.

Podle Euronews dokonce popularita výrazu „polyester“ v pejorativním smyslu ukazuje, že generace, které vyrostly na internetu, si začínají uvědomovat neupřímnou povahu influencerů, korporací a politiků, když se je snaží oklamat obecnými pojmy a prázdnými sliby.

Tento způsob uvažování sice proslavila generace Z, podle Forbesu se ale stal běžnou realitou na trhu práce napříč generacemi. Například profesorka organizační psychologie Paula Broughová pro australské ABC uvedla, že od doby pandemie covidu-19 si lidé více uvědomují, že život není jen o práci, a věnují tak větší pozornost rovnováze v životě. Všimli si totiž, jak s tím zápasí předcházející generace.

Organizační psycholožka Rachel Hannamová, která se specializuje na kariérní rozvoj a syndrom vyhoření, ale tvrdí, že upřednostnění životní rovnováhy před kariérním postupem může však mít i své stinné stránky. Poukazuje na to, že změna pracovní role nebo odvětví může pro člověka, který se cítí vyhořelý, představovat velkou změnu. „Je to bolestivé rozhodnutí tak či onak. Vyberte si svou bolest. Buď tu ze setrvání ve stávajícím stavu, nebo bolest změny,“ řekla pro ABC.

Server The Week upozorňuje, že kariérní minimalismus také znamená, že lidé směřují k příležitostem, které v daném okamžiku odpovídají jejich potřebám, místo toho, aby zůstávali v jedné organizaci po celá desetiletí.

Když se kvůli změně životního stylu odkláníme od odvětví, ve kterém chce člověk pracovat, může to mít podle Hannamové různé důsledky podle toho, v jaké fázi kariéry se nacházíme. „V různých fázích kariéry se dějí velmi odlišné věci. V první fázi pravděpodobně nedává smysl z odvětví hned odcházet,“ uzavírá.

Sever Scienceline píše o 53leté Vibeke Andersen, která měla diagnostikovanou paranoidní schizofrenii a po dobu 27 let slyšela hlasy, kvůli kterým se opakovaně dostávala do psychiatrických léčeben. Hlasy často ovládaly to, co říkala a dělala. „Říkaly mi, že si jako člověk nezasloužím žít. Že na mně nikomu nezáleží,“ uvedla pro Euronews.

V roce 2020 začala experimentální léčbu. Místo toho, aby se od hlasu distancovala, měla jeho virtuální verzi konfrontovat tváří v tvář. Terapeuti spolupracující s dánským výzkumným týmem VIRTU pomocí specializovaného softwaru vytvořili avatara na základě Andersenina popisu hlasu, který slyšela.

Jakmile si Andersen nasadila brýle pro virtuální realitu, avatar se před ní objevil a její terapeutka skrze něj opakovala věty, které Andersen běžně slýchávala. Podle vedoucí výzkumné skupiny Louise Birkedal Glenthøj se tak mohou pacienti hlasu postavit a vést s ním dialog.

Výsledky studie publikované v časopise The Lancet Psychiatry v roce 2025 ukázaly, že terapie pomocí virtuální reality po dvanácti týdnech významně snížila celkovou závažnost sluchových halucinací. Vědci se stále snaží pochopit, proč má konfrontace se simulovaným hlasem takový účinek.

Jedna z hypotéz tvrdí, že přeměna něčeho, co pacient prožívá jen ve své hlavě, na něco, co může vidět, slyšet a na co může reagovat, mu dává větší kontrolu. Tento proces vědci popisují jako „externalizaci“.

Projekt VIRTU nyní zkoumá využití virtuální reality u psychóz, poruch příjmu potravy, sociální úzkosti, autismu a deprese, přičemž virtuální zážitek přizpůsobuje různým symptomům. A Glenthøj uvedla, že jedním z cílů je začlenit taky umělou inteligenci.

Pacienti mohou popsat scénář ze své minulosti a výzkumníci pomocí nástrojů AI pro převod textu na obraz pomáhají některé jeho aspekty ve virtuální realitě znovu vytvořit.

Skautskou skupinu vedoucí vysadí na neznámém místě v přírodě bez dospělého doprovodu a bez chytrého telefonu. Od té chvíle je na dětech, aby si samy našly cestu do kempu. Při kratších výpravách sbírají postupně nápovědy k dalšímu cíli. „V mém prvním roce jsme na každé křižovatce vždycky museli něco udělat. Jednou jsme museli v 23:00 obcházet domy, zvonit na zvonek a prosit o vejce. Někteří lidé z toho nebyli zrovna nadšení,“ uvedla 13letá účastnice výpravy pro web The European Correspondent.

Na delších cestách se děti musí řídit mapou a ptát se na cestu. To se v Belgii často týká obyvatel v kopcovité oblasti Arden. „Na letním výletě už nesmíme zvonit na zvonky, mají už skautských oddílů dost,“ dodala účastnice. Cizí lidé jsou ale většinou laskaví, když vidí velké skupiny ve skautských uniformách putující krajinou. A pro případy nouze mají obvykle dvě z dětí u sebe telefon. Většinou si ale musí své problémy vyřešit samy. A o to přesně jde.

Sociální psycholog Jonathan Haidt, který se zasazuje o omezení sociálních médií pro děti a dospívající, tvrdí, že děti potřebují více nezávislosti, volné hry a odpovědnosti. Kritizuje neustálý dohled dospělých, který dětem bere příležitosti k objevování a učení se. Belgické skautské výlety bez doprovodu dospělých jim je naopak nabízejí. Podle amerického deníku New York Times jsou výpravy tradiční například i v Nizozemsku, kde je zvykem děti odmalička učit, aby se příliš nespoléhaly na dospělé.

Plochu uzpůsobenou pro tělesnou úlevu šestatřicetiletá Candy Sydney-Browning označila neonově žlutou dopravní značkou „oblast s nárazovým větrem“. Koutek vybavila také několika osvěžovači vzduchu. Podle pedagožky ale nejde ani tak o samotné uvolnění tělesných plynů, jako spíš o to, aby se studenti během výuky dokázali lépe soustředit, nerozptylovali se nepříjemnými pocity a cítili se pohodlně při přirozeném fungování těla.

„Mám velmi slabý žaludek, sama tento pocit nezvládám,“ řekla Sydney-Browning serveru Today.com. „A tak jsem si řekla: Dobře, prostě tady vytvořím tuhle malou zónu, kam se můžete postavit, vyřídíte si své, vrátíte se a tím to končí.“

Neobvyklý nápad nasbíral na sociální síti TikTok více než 4 miliony zhlédnutí. Reakce na počin pedagožky se však různí. „Tohle miluju. Vytváří to pohodlí kolem běžných tělesných funkcí a snižuje stud kvůli hloupé drobnosti,“ cituje web The Independent jednoho z příznivců nápadu. „Tohle je naprosto úžasné. Normalizovat tělesné funkce a tím jim nedovolit, aby se staly zdrojem zesměšňování,“ souhlasí další.

Ne všichni ale takové nadšení sdílejí. „Bylo by mi tak trapně, kdyby celá třída věděla, že vstávám, abych si prdnul,“ míní jeden z odpůrců nápadu. Podle učitelky ale právě odbourávání tabu pomáhá žákům pochopit, že jde o přirozenou reakci těla, za kterou by se nikdo stydět neměl. Funguje to tak alespoň v momentě, kdy člověk intimní situaci zohlední před ostatními. „Je to normální,“ ubezpečuje Sydney-Browning své žáky. „Ale musíte se omluvit.“

Opatření podle ní jednak pomáhá odbourávat stigma, jednak umožňuje studentům lépe se soustředit na výuku. Nemusí se totiž obávat, že z nich vyjde něco nežádoucího, ani potlačovat nutkání, které může být nepříjemné nebo vést k bolestem.

Co se dělo krátce po velkém třesku, tedy ještě před vznikem atomů, hvězd a planet? Fyzici se na jednu z největších otázek snaží odpovědět i tak, že podmínky raného vesmíru vytvářejí v urychlovačích částic. Srážkami kyslíku-16 a neonu-20 vytvořily kvark-gluonové plazma (QGP), extrémně horkou formu hmoty, která podle fyziků vyplňovala vesmír během prvních okamžiků jeho existence, vysvětluje server Wired. Jak se vesmír rozpínal, hmota chladla a kvarky se sdružovaly do větších částic.

Dosud se podobné experimenty prováděly hlavně s pomocí těžkých prvků, například olovem. Nový výsledek ale ukázal, že kvark-gluonové plazma může vzniknout i při srážkách mnohem lehčích jader. „Posunuli jsme hranice toho, jak malá mohou být atomová jádra, a přitom stále znovu vytváříme tuto prvotní hmotu – to, co bychom mohli nazvat Malým velkým třeskem. Nyní víme více o základních podmínkách potřebných k přechodu hmoty do tohoto extrémního stavu,“ říká docent You Zhou, který experiment vedl.

Když se atomová jádra srážejí enormní rychlostí, jejich složky se mohou přeměnit na extrémně malou kapku kvark-gluonového plazmatu. Kapka však přežije jen zlomek sekundy, než se začne rozpínat a přemění se na jiné částice. Vědci proto nemohou přímo pozorovat samotné plazma. Místo toho sledují částice vytvořené po jeho zániku. Jejich pohyb navíc prozradil tvar původních jader – zatímco kyslík vytváří spíše kulatý vzorec, neon zanechává vzor ve tvaru kuželky.

Výzkum tak může pomoci nejen lépe pochopit raný vesmír, ale také strukturu atomových jader a fungování silné jaderné interakce. Vědci nyní chtějí zjistit, jak malá může být srážka, při které ještě vznikne kvark-gluonové plazma. Plánují proto experimenty s ještě lehčími jádry, například heliem-4. „Doufejme, že nám to pomůže lépe pochopit, jak se plazma chovalo během prvních okamžiků vesmíru – a jak se později vyvinulo do forem hmoty, ze kterých je tvořeno vše kolem nás,“ dodal Zhou.