Černá na ústupu

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ PŘÍSPĚVEK!

S prvními sekanci kytar na albu Black Gives Way to Blue se před vámi vynoří Alice in Chains téměř tak, jak si je možná pamatujete z devadesátých let. S prvními natahovanými vokály nově rekrutovaného Williama DuValla vám pak vytanou stíny tragické postavy Laynea Staleyho. A to až moc plasticky. DuVall zní často téměř k nerozeznání od nebožtíka Staleyho, obzvlášť když se v typických harmoniích připojí kytarista a druhý zpěvák Jerry Cantrell. Ale přes velkou podobnost DuVall postrádá Staleyho trpkou emocionální hloubku, která ježila chlupy.

Alice in Chains - Black Gives Way to Blue|foto: Virgin

Na jednu stranu je celkem pochopitelné, že kapela po čtrnácti letech (dá-li se říci) pauzy vydá desku, která spíš jako by navazovala tam, kde předchozími alby skončila, než by se vrhala do neznáma. Na druhou stranu nerozumím tomu, proč Cantrell, v současnosti hlava projektu a prakticky výhradní autor hudby, angažuje loutkového vokalistu, který je v zásadě do počtu. Když chce tak moc hrát s bývalými kolegy, klidně by to mohl utáhnout na forbíně sám.

Horší je fakt, že Black Gives Way to Blue je navzdory občasnému slibnému nápřahu v podstatě polokrevnou nahrávkou, trochu moc opatrnou a vycizelovanou. Přesto, že přináší několik možná nejlepších a nejvíc heavy riffů, které kdy Alice In Chains stvořili, téhle desce schází bezedná paranoia a rozpáranost staleyovského období. Jako kdyby térově černá zbytečně moc ustupovala smířlivé modré.

Alice in Chains|foto: Press kit

A pardon, ale Elton John na klavír v závěrečné a titulní skladbě věnované Staleyho památce? To je špatný vtip.

Živou formu reinkarnovaných Alice in Chains budete moci posoudit na vlastní uši 24. listopadu v pražské Lucerně.