České předsednictví EU s Gazpromem v zádech

Tento postoj jako mantru opakovali snad všichni evropští politici. Drželo se ho i české předsednictví Rady Evropské unie. Můžeme ale oprávněně předpokládat, že na chodbách úřadu vlády nebo ministerstva průmyslu o Rusku padala zcela jiná slova a nikdo si o moskevské plynové politice iluze nedělal. Jenže v Evropské unii na Rusko, respektive na současnou Kremlu vládnoucí oligarchii, řada států pohlíží skrze růžové brýle. A předsednictví Unie je o hledání shody a společného postoje. Eskapáda se sice vcelku pravdivým, ale pro většinu evropských zemí neakceptovatelným výrokem premiérova mluvčího o izraelském útoku v Gaze je pro Prahu mementem. V druhé velké krizi těchto dní proto Česko úzkostlivě dbalo na to, aby hovořilo jen formální diplomatickou řečí. Prostě se snažilo reprodukovat obecný postoj Evropské unie. Protože ta se k rusko-ukrajinským tahanicím o zemní plyn už několik let staví tak, jak bylo řečeno na samém úvodu tohoto komentáře. Názor české vlády je určitě vyhraněnější. Jeho potlačením ale bezezbytku splnila roli, která se čeká od předsednické země.

Poslední události ale celý spor vrhly do přece jen jiného světla. Bylo až tragikomické tady v Bruselu pozorovat čtvrteční jednání mezi ruským Gazpromem, ukrajinským Naftogazem a Evropskou unií. Respektive spíše parodii na jednání. Šéf Gazpromu Alexej Miller do Bruselu přiletěl se svým protějškem z Naftogazu Olehem Dubynou, ale pak s ním v Bruselu odmítl přímo jednat. To mu ale nebránilo v tom, aby s Dubynou zase v jednom letadle odletěl domů. Jednání v sídle evropských institucí probíhalo tak, že představitelé Unie se střídavě scházeli s Rusy a Ukrajinci. Jak řekl ministr průmyslu a obchodu Martin Říman, Evropská unie byla v roli pošťáka.

To by se dalo přejít v případě, že by se podařilo dospět k dohodě o obnovení dodávek. Ukrajinci podepsali dokument o vyslání evropských pozorovatelů, kteří by dohlíželi na to, že ruský plyn skutečně proudí k evropským zákazníkům a Ukrajina z dodávek nic nekrade pro vlastní potřebu. Rusové ale tuto dohodu naprosto překvapivě a skutečně na poslední chvíli odmítli. Evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs poté na tiskové konferenci konečně připustil celkem zjevný fakt: spor o plyn je navýsost politický. Že by se evropský postoj konečně změnil?

V praxi je ovšem situace taková, že Evropská unie nemá mnoho nástrojů jak na Ruse i Ukrajince tlačit. Dnes se navíc nakonec podařilo dohodnout podmínky vyslání monitorovacích misí a zdá se, že úmluva o obnovení dodávek plynu bude brzy na stole. Rusové vidí, že kritika na jejich účet je v Evropě čím dál silnější, a proto premiér Vladimir Putin v rozhovoru s Mirkem Topolánkem fakticky ustoupil. Tok plynu tak budou vedle evropských pozorovatelů monitorovat také zástupci Gazpromu a Naftogazu. Ovšem kdyby chtěli, mohli takovou dohodu Rusové uzavřít už ve čtvrtek tady v Bruselu. Ale zřejmě jim šlo o to dát najevo, že Unii v celém sporu skutečně nepovažují za víc než za onoho pošťáka, abychom ještě jednou citovali ministra Římana.

České předsednictví zatím svou roli ve sporu o zemní plyn splnilo. Nyní by ale mohlo přispět k tomu, aby se věci v Unii konečně začaly hýbat. A to v tom směru, aby se o tak zvané energetické bezpečnosti přestalo jen mluvit, ale začalo se také jednat. Energetika je jednou z priorit českého předsednictví. Současná krize je názorným příkladem toho, že Unie v této oblasti potřebuje víc spolupráce. Mezi jednotlivými státy totiž prakticky neexistuje propojení pomocí sítě potrubí. Země s dostatkem plynu tak nemohou dostatečně pomoci těm, kterým zásoby docházejí. Například Slovensko je momentálně od zbytku Unie prakticky kompletně odříznuto. Na stole leží záměr Evropské komise, která chce na propojení vyčlenit zvláštní sumy peněz. Bude v této věci Unie konat?

Nejde ale jen o propojení v rámci sedmadvacítky. Unie už roky hovoří o diverzifikaci zdrojů. Přesto ale oficiálně mlčí o tom, co je přímo nabíledni, tedy o jaderné energetice. A pokud jde o plyn, je zde projekt plynovodu Nabucco, který by měl přivádět tuto surovinu z kaspické oblasti. Je příznačné, že o tomto projektu se stále jen mluví. Rusko tak samozřejmě nelení a například turkmenské zásoby plynu si už nasmlouvalo pro své vlastní projekty. Jaký plyn by tak se tak do Nabucca dodával?

Váznoucí realizace tohoto plynovodu poukazuje na fakt, který je možná vůbec hlavním problémem Unie. Mezi členskými státy se zoufale nedostává toho základního, totiž vzájemné kooperace. Němci tak spolu s Rusy chtějí vybudovat plynovod Nord Stream, Italové se zase podílejí na South Streamu. Oba tyto plynovody obcházejí tradiční tranzitní země a míří rovnou k německým a italským klientům. Pokud by byly v provozu a Rusko zavřelo kohoutky třeba zase Ukrajině, západní a jižní státy Unie by plyn měly. Ale bývalý postsovětský prostor by byl na suchu. Postavili by se za takové situace staré členské státy Unie za své nové kolegy nebo by pokračovaly v neblahé praxi uzavírání dvoustranných dohod s Ruskem? To je otázka, kterou současná plynová krize znovu naléhavě připomíná.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .