Chelsea Wolfe: Co bolí, je krásné

Po své druhém albu Apokalypsis (2011) kalifornská písničkářka Chelsea Wolfe loni odbočila ke kolekci starších akustických písniček Unknown Rooms. Na třetím regulérním albu Pain Is Beauty jako by se potkávalo něco z obou těchto releasů. Zůstávají potemnělé, uhrančivé melodie, ale plachá Chelsea, která si mezitím se španělkou v ruce vyzkoušela, že suverénně obstojí i jako zpěvačka, už neskrývá svůj hlas za záclonu reverbů a dalších efektů. Výrazně čistší a čitelnější je tentokrát i zvuk celého alba. Mnohem víc se do hry zapojují syntezátory a (stále poměrně decentní) elektronika, často zahušťovaná smyčci nebo piánem.

Chelsea Wolfe na Pain Is Beauty předvádí, že už dávno není svázaná škatulkou doom folk nebo goth folk. Bez výčitek klouže z jednoho žánru do druhého. Čistý alt-rock devadesátkové PJ Harvey se ve dveřích potkává s Radiohead z nejlepšího období závrať působících sonických vírů, které přecházejí do mrazivého synťákového soundtracku k Mechanickému pomeranči.

Chelsea Wolfe – Pain Is Beauty |foto: Sargent House

Album je chytře vystavěné i jako dramaturgický celek. Na začátku vás naláká chytlavými darkpopovými háčky, aby zhruba uprostřed atmosféra pořádně ztemněla a zhoustla. Když už už hrozí, že vás tekuté písky klaustrofobických nálad nadobro spolknou, tíseň odlehčí přímočaré, klasicky písničkářské číslo.

Pain Is Beauty jednoznačně vrcholí výpravnou baladou The Waves Have Come. Gradující kaskáda klavíru, smyčců a navrstvených vokálů vlastně na ploše osmi a půl minuty shrnuje, kam se posunula Chelsea Wolfe v roce 2013. Přestože zásadně rozšířila svou stylovou paletu, její křehce naléhavý hlas je dostatečně spolehlivým pojivem, aby udrželo různorodé cihly pohromadě.

Chelsea Wolfe – Pain Is Beauty (Sargent House, 2013)
Russian Circles, Chelsea Wolfe – 12. října, MeetFactory, Praha