Chrámová hudba 21. století. Zola Jesus se na novince Okovi vrací domů do lesů

Zola Jesus

Nika Roza Danilova aka Zola Jesus přichází s novou nahrávkou Okovi. Po předchozí Taize se ještě příměji hlásí ke svým východoevropským kořenům. Okovi jsou ale také jejím návratem na nezávislý label Sacred Bones i k experimentálnějším a temnějším skladbám, jaké známe například z alba Stridulum.

Jasné a jednoduché texty, nijak přehnaně komplikované, avšak dostatečně temné synťákové motivy, tak by se daly popsat počátky tvorby Zoly Jesus. Atmosféra skladeb z období prvních desek jako by se však na těch novějších pomalu vytrácela. Sama Zola Jesus referovala o své poslední desce Taiga jako o „svým způsobem debutové“, chtěla s ní totiž nově vykročit směrem k prodejním žebříčkům. Dřívější hutná mračna jako by se začala protrhávat v trochu vyčpělých a okoukaných popových námětech. Páté album Okovi je naproti tomu návratem ke kořenům její tvorby. A to návratem velmi úspěšným.

Hluboké deprese, úzkosti a pocit nepatření nikam ji po letech strávených žitím ve velkoměstech vrátily tam, kde to všechno začalo. Zola Jesus se rozhodla přestěhovat zpět do wisconsinských lesů, v nichž vyrůstala. V té době se také pomalu vracela její schopnost dělat hudbu, kterou utlumily deprese. Výsledkem jsou Okovi. V textech je přítomen zesílený přídech gotiky i tendence vžít se do se temných příběhů (jako je tomu ve skladbě Soak, vykreslující poslední minuty oběti sériového vraha) a jsou součástí katarze. Okovi jsou nejen prvoplánově temnou deskou, je v ní zakořeněná naděje a touha dostat se opět na „druhou stranu“ a pomoci sobě i svým blízkým.

V období odchodu do lesů prodělávali nešťastné období i její blízcí. Diagnóza rakoviny i dva pokusy o sebevraždu v jejím nejužším okolí, to všechno jsou momenty, které se Okovi snaží překlenout. Hranice šílenství, na které v textech balancuje, se střídá s nabídkami pomoci i meditacemi nad samotnou smrtí. „Pracovat na tomhle albu nebyla zábava,“ komentovala Zola Jesus vznik desky.

Zola Jesus nikdy nezastírala inspiraci ve velkých a hlučných osmdesátkových kapelách – zmiňme například Throbbing Gristle, Swans nebo Diamandu Gallás – a na nové desce znovu nechává jejich vliv naplno promluvit. Dronově zastřený otvírák Doma vypráví o rodných hvozdech ve Wisconsinu a hymnické, folklórem načichlé ševelení vše přirozeně dokresluje. Nadějeplná úderná skladba Siphon („Nenechám tě vykrvácet, nemůžu tě nechat vykrvácet“) se volně přenese v temnou a zlověstnou píseň Veka. Její hlas zní jistěji a plněji než kdy dřív, ať už zpívá, nebo přechází v hlukových pasážích v řev. V kombinaci s melodiemi, relativně střídmým využíváním smyčců (na desce spolupracovala, krom jiných, s cellistkou Shannon Kennedy z kapely Pedestrian Deposit) a hojným užíváním ruchů se Zola Jesus dostává do nové polohy. Nenucená vážnost skladeb evokuje návštěvu novodobého chrámu. I když můžou někdy působit pateticky, ve zdech posvátného prostoru nelze jinak než je brát vážně.

Zola Jesus ukázala, že je jednou z těch, kteří dokáží pro mnohé děsivá a temná témata každodenního života uchopit s nebývalým citem a opsat je, aniž by je zlehčovali nebo na druhé straně přehnaně bolestínsky prožívali. Snaží se pomoci a přiblížit k těm, kteří to potřebují. Zároveň se jí na novince Okovi podařilo najít průsečík mezi drásavostí a na poslech náročnou hudbou a proklamovaným popem, jemuž vyšla vstříc na předchozí desce Taiga.

Zola Jesus – Okovi (Sacred Bones, 2017)
Hodnocení: 85 %