Chromatics hrají pro oběti chronické insomnie

Když se ozve tklivý bluesový riff vypůjčený z Hey Hey, My My (Into the Black) a zpěvačka Ruth Radelet chladně odtažitým hlasem odříkává mantru jeho autora Neila Younga „rock‘n‘roll je věčný“, stačí vlastně jen pár vteřin a už víte, že noir disco opus portlandského kvarteta Chromatics má v sobě cosi mimořádného.

Popírá to pochopitelně všechny správné recenzentské návyky, ale můžete tomu říkat třeba láska na první poslech. Těch několik vteřin shrne všechno, co se pak v drážkách alba odehraje následující hodinu a půl. A to Kill For Love nemá nic společného s blues ani s rock‘n‘rollem. Jde o atmosféru a náladu, v níž intoxikovaná mysl o půl třetí ráno bloumá mezi blikajícími nonstopy a hernami. Realita se rozmazává a syntezátorové plochy začínají splývat se zvuky noci. Chromatics na svém novém albu natočili soundtrack pro chronické nespavce.

Když vloni dánský režisér Nicolas Winding Refn uhranul diváky atmosférou akčního snímku Drive, dopadla trocha odlesku hollywoodské slávy i na portlandského producenta Johnnyho Jewela. Původně měl napsat celý soundtrack, studio si ale nakonec vydupalo do této pozice zkušeného Cliffa Martineze a z Jewelových kompozic se do filmu vešly jen dvě. Přesto jeho estetika temné strany osmdesátkové synthpopové horečky výrazně ovlivnila náladu snímku, ostatně Refn písně z jeho projektů Glass Candy či Desire už použil ve svých předchozích filmech. Novinka Chromatics je jako hudba k sledování Drive na sedativech nebo jako kdyby honičky aut v ulicích Los Angeles točil Tarkovský. Nakonec i devadesátiminutová stopáž desky odkazuje k filmovému vyprávění, a ačkoliv není moc jasné, jaký příběh to Kill For Love vlastně zpracovává, nejspíše se odehrává v noci a jeho hrdinové jsou hodně nešťastní.

Chromatics – Kill For Love |foto: Oficiální Facebook Chromatics

Chromatics byli původně punková skupina, která se ale po příchodu producenta Johnnyho Jewela v polovině nulté dekády posunula směrem k existenciální novovlnné elektronice. Na skvělém albu Night Drive z roku 2007 shrnulo kvarteto filozofii Jewelova labelu Italians Do It Better, který těžil z objevování zapomenutých podzemních proudů taneční hudby 80. let. Ne náhodou byla doposud nejsilnějším momentem diskografie Chromatics melancholická coververze Running Up that Hill z repertoáru Kate Bush. Otevřít novou desku také předělávkou, a to navíc ikonickým hitem Neila Younga, byl risk, který ale stoprocentně vyšel. Chromatics ale jeho potvrzení revitalizačního procesu rock‘n‘rollu na konci 70. let s heslem „lepší je vyhořet, než vyhasnout“ převrátili v absolutní opak. Kill For Love zní každým coulem jako záznam slastného vyhasnutí veškerých lidských tužeb.

Ať už je to tlumená euforie titulní skladby, devítiminutová óda na noční osamělé procházky v These Streets Will Never Look The Same, či čtrnáctiminutová abstrakce No Escape, která album uzavírá, čtvrté album Chromatics je temný opus sledovaný přes mžouravý filtr nezadržitelně klesajících očních víček. Na desku skvěle sedí termín „depresivní hédonismus“, kterým hudební publicista a filozof Mark Fisher popisuje loňskou vlnu smutného r‘n‘b The Weekend a Frank Ocean. Taneční orgie nahradily deprese z toho, že večírek brzy ukončí svítání a s ním už přijde jen těžká kocovina. Asi nemusím dodávat, jak skvěle tím Chromatics zachytili aktuální globální náladu.

Chromatics – Kill For Love (Italians Do It Better, 2012)