Cosmos: bůh je osamělý astronaut

Podnikatel Ińaki je unesen a dlouhé měsíce tráví v prázdné cele. Po propuštění se ocitá v cizím a nepochopitelném světě. Na jeho příběh Diego Fandos nabaluje postupně další. V rychlém sledu přede pavučinu běžných osudů, malý kosmos tužeb a zklamání.

Cosmos oproti postmoderní vizi rozvráceného světa, nepolapitelného hemžení významů a konceptů, pracuje s motivem řádu a určenosti. Místo zlomyslné náhody se nad peripetiemi postav vznáší tajemná postava muže-ochránce, anděla strážného. Hrdinové Fandosova filmu nenacházejí naplnění ve své blízkosti, jejich touhy jsou odstředivé, upínají se do dálek, ke hvězdám, k nedosažitelnému. Přání, sny i modlitby autor elegantně opisuje motivem kosmonauta Michaila Lučenka, který se v téže době jako Ińaki ocitá v nucené vesmírné izolaci.

Těkání mezi nebem a zemí (snem a realitou) je charakteristické jak pro hrdiny Cosmosu, tak pro film samotný. Diego Fandos vypráví překotně, jako by se zajíkal obrazy, motivy i slovy. Nicméně v opojení barevnými filtry (které zajímavě kombinují chladné a teplé barvy), tklivým a de facto neustále přítomným hudebním doprovodem i básnicky rozevlátými dialogy se často vytrácí sama podstata příběhu. Silná metafora kosmu, společenství osamělých a tápajících, jakoby se úplně nesnesla s realismem filmového obrazu. Cosmos před sebou usilovně tlačí nesmírné množství myšlenek a motivů, ale spojení věcí a symbolů není ani zdaleka ústrojné. Z barevné matérie tak až příliš vyčnívá konstrukt a chtěná duchaplnost.

Film Cosmos|foto: Press kit

Fandosův scénář jakoby sílil a získával půdu pod nohama, čím více se blíží rozuzlení (a tím i své samotné podstatě) a čím víc se soustředí na postavu Euriane - mladé ženy dokonale ztracené ve svých tužbách a (bez)nadějích. Jakoby právě v ní nacházel autor oporu pro všechna eklekticky nadhazovaná témata. Cosmos ke konci nabírá dech a emocionální náboj. Dostává se blíže ke kýženému překonání zemské tíže a vzestupu ke hvězdám - od limitující tělesnosti k vzdušným emocím. Výrazná vizuální stylizace na pomezi chladu a hřejivosti pozbývá náznaků samoúčelnosti, dialogy přestávají opisovat a konečně označují.

Rozpaky přesto převládají. Jakoby si Fandos ukrojil až příliš velkou porci světa a pracně se probojovával k jádru své metafory. Pro něj i pro diváka je povzbuzením, že se cíle nakonec dobere a jeho obrazotvorný kosmos získá pevný a smysluplný tvar. Jen škoda toho usilovného a složitého hledání - filmu ubírá znační díl působivosti.

Hodnocení: 60%