Děravý Plán útěku i návratu

Otázkou zůstává, kdo o tomhle snoubení svalstev dnes vlastně ještě uvažuje jinak než se směsicí ironie a nostalgie. Oba pánové mají hvězdná léta dávno za zády. Na plátně už se nepotkává Terminátor s Rambem, ale dva penzisté, jejichž nedávná filmová vystoupení dávala smysl jen tam, kde měla nádech přiznaného gerontofilního happeningu pro zvané (tedy především v druhých Expendables).

Plán útěku s ničím ironickým a hravým nepřicházím. Je to šablonovité a kostrbatě napsané béčko o útěku z nepřekonatelného vězení, které se bohužel pokouší o jistou míru sofistikovanosti skrze několik vážných motivů a dějových zvratů. Uvažující divák valnou většinu z nich prohlédne ve chvíli, kdy k nim na plátně dojde. Náznaky dramatu zase zabíjí ten, kdo je psal, i ten, kdo je na plátně vypouští z věčně pokřivených úst.

Film lze označit za pokus o techno-thriller, v němž nepřekonatelný novodobý Houdini (Stallone) zápolí s překážkou, která byla navržená podle jeho předchozích útěků. Na pomoc mu přichází tajemný vězeň Rottmayer (Schwarzenegger), který je pro změnu napojený na génia „partyzánských“ zločinů v bankovním sektoru. V cestě jim nestojí žádná moc a státní autorita, nýbrž soukromé vězení řízené výhradně podle pravidel kapitálu – kdo uvěznění zaplatil, ten vlastní i život uvězněného.

Z filmu Plán útěku |foto: Bontonfilm

Ačkoli v Plánu útěku nalezneme jakési krotké pokusy o glosování současného světa, běží o film naivní a nezvykle korektní. Jistě i vinou dvou protagonistů se v něm těžko odlišuje míra nadsázky a vážnosti. Arnie i Sly vypadají směšně téměř neustále, zejména proto, že jejich postavy mají podle všeho být pronikavě inteligentní.

Někdy je to směšnost poměrně nakažlivá (Arnoldova operetní kreace německého šílence na samovazbě), většinou prostě jen otupující. Člověku by se skoro chtělo nepietně poznamenat, že Stallone stále více vypadá a mluví, jako by před klapkami čichal toluen a Schwarzenegger v akčních scénách působí hrozivě především proto, že z něj vyzařuje strach, aby mu zbraň nevyrazila zuby. Chce to zkrátka poměrně dost shovívavosti, aby člověk bral jejich hrdiny aspoň trochu vážně, obzvlášť v prostředí, které se snaží vypadat seriózně, nicméně vinou rozpočtu vypadá spíš beznadějně uměle.

Kdysi nadějný švédský režisér Mikael Håfström navíc s materiálem úporně zápolí. Nejdříve se do něj snaží vnést finesu a rafinovanost propracovaného útěkářského schématu, když mu ale dojde, že mlácením dvou dřevěných kyjů o sebe jiskru nevytvoří (tedy že dvě legendy akčního žánru se o drama nepostarají), zaútočí otevřenou poklonou jejich hasnoucí hvězdné síle. Otázka, co je vlastně Plán útěku zač, zůstává nezodpovězená – první a druhá polovina filmu představují v podstatě čirý protimluv.

Podobně jako Arnoldův comeback Konečná spadá Plán útěku do ranku snímků, které místo nostalgického dojetí občas vyvolává spíše lítost nad „hrdiny našeho mládí“, kteří se ocitli ve světě, kterému nerozumí a který jejich vážnému já nepřeje tak, jako „tehdy“. Můžete si docela snadno představit, že s jinými herci a domyšlenějším scénářem nemusel vzniknout jen pustý podprůměr, který v podstatě všechny své ambice odvozuje od pochybné události setkání dvou vysloužilých bijců v hlavních rolích.

Z filmu Plán útěku |foto: Bontonfilm

Nejautentičtější moment filmu je tak ten, ve kterém si oba vrásčití veteráni uštěpačně sdělují, že zdaleka nevypadají tak chytře, jak by se na základě jejich reputace zdálo. Neomylný rotačák a nemilosrdný Rambo nůž se skutečně ocitly v prostředí, které jim příliš nesvědčí.

Hodnocení: 50%

Plán útěku (Escape plan)
Mikael Håfström, USA, 2013, 115 minut.