Dogville
Distribuční kolekci nazvané Filmostrada 2004 vévodí poslední film dánského provokatéra a inovátora Larse von Triera.
Městečko Dogville, situované do Skalistých hor a do 30. let 20. století, má ve svém čele rádoby spisovatele a intelektuálního burcovatele vědomí Toma. Ten přesvědčí občany, aby ve svém spokojeně zapadlém městečku ukryli Grace, prchající před gangstery. Jak postupně vychází najevo, nic není zadarmo. V Dogvillských stále více převažuje nadřazený pocit práva rozhodovat nad blahosklonným tolerantním soucitem, se kterým uprchlici přijali. Grace se všemu trpitelsky podvoluje, jenže - ani o ní nevíme úplně všechno.
Dogville je dílo ironie a potměšilosti. Režisér je ironický vůči postavám, vkládá svoje stanoviska do úst hlavně neosobnímu, ale zaujatému autorskému vypravěči. (Ačkoliv tvrdí, že autobiografické prvky rozdělil mezi Toma a Grace.) Vypravěč totiž vidí lidi takové, jací jsou ve skutečnosti. Prohlédne Dogvillské, stejně jako divák přehlédne prostor scény: děj se odehrává v kulisách, s domy narýsovanými na podlaze, tedy ve značně zcizeném divadelním prostoru (inspirace Brechtovou "Třígrošovou" operou a divadlem v televizi). Tvůrci jsou ironičtí i vůči svému materiálu - Ameriku a třicátá léta formuje v dnešní civilizační paměti hlavně kinematografie. Ironii obsahují i názvy kapitol, do kterých je film rozdělen. "Kapitola devátá, ve které Dogville přivítá návštěvu a film se uzavře". Opakované shlédnutí filmu umožňuje přistoupit na autorskou nadřazenost, kochat se touto ironií a už dopředu se pochechtávat blížícímu se konci.
Krystalická ironie zpochybňuje i obvyklé hodnocení předchozích Trierových děl. Dogville naprosto nejde chápat v realistickém kódu, stejně tak jako jsme pravděpodobně neměli v tomto prvním plánu chápat i Tanec v temnotách, osočovaný z citového vyděračství. Byl spíše pokusem podat svědectví o moci filmového média na troskovitých základech harlekýnové historky. "Triera vždycky zajímalo, jak narušit konvence žánru a vyvolat tak namísto očekávaných skutečné emoce publika" (Jack Stevenson: Lars von Trier) nebo jinak: "nutí diváka akceptovat to, co sám nahlíží ze značného odstupu" (Tomáš Končinský: Až napočítám do deseti, budete dojatí). Ať už harlekýnová próza nebo schematizované kulisy jsou pro nás návodem k druhému, neemocionálnímu sledování jeho děl.
Dogville je politický film. Dogville docela dobře koresponduje s "děkovnou" řečí, kterou zaslal na festival Berlinale, když mu byla udělena Cena míru: "Lidé světa jsou dva kmeny žijící na poušti. Jeden kmen žije v zemi se studnou. Ten druhý žije v zemi okolo. Kmen v zemi se studnou chce mír. Kmen v zemi okolo nechce mír - chce vodu! (...) Mírovou komisi v zemi se studnou tvoří dobří, chytří, bohatí a krásní lidé, kteří nemají žízeň - proto mají čas a energii na komisi. (...) Děkuji vám za Cenu míru!" Je z toho zřejmé, že Trierova provokace směřuje k celému západnímu kulturnímu okruhu, nikoli jen k Americe, kterou Trier dráždí už delší dobu - a v závěrečné titulkové sekvenci Dogville si nenechal ujít příležitost k rozpustilému rýpnutí do USA pomocí Bowieho Young Americans a fotografií přistěhovalecké bídy.
Vyznění filmu není omezeno na politickou provokaci: otce Grace můžeme chápat jako ďáblíka, anebo spíš jako Boha Otce, protože potměšilost je pro Triera prostě kladná, až božská vlastnost. Mezi lidmi v Dogville ("Psí vsi") je alegoricky traktován vztah pasivní, ochotné Grace, vztah ostatních k pocitu moci, právu rozhodovat, který trvá rozhodně déle než soucitný, zprávoplatňující postoj tolerance, která je tu samotná obviněna z falešnosti. Kdo se povyšuje na pozici, ze které má právo někoho jiného blahosklonně tolerovat? Trier zaujímá svoje obvyklé stanovisko, pokouší se odhalit některé druhy humanismu a soucitu jako falešné. Rozhodující slova Grace se dají parafrázovat takto: "Když jsem soucitnější s jinými lidmi, než bych byla sama se sebou, plyne z toho, že se jim cítím nadřazena. Nemůžu se stavět nad ostatní, a proto si oni zaslouží takový trest, jaký bych uložila sobě." Dogville je totiž moralita, tezovitý diskutérský příspěvek.
Dogville je patrně divácky nejpřijatelnější progresivní film poslední doby. Trier totiž počítá s divákem. Jak sám říká: "Když děláte experiment, je důležité měnit vždy jen jeden faktor." V případě tohoto filmu to byla scéna, všechno ostatní je co nejrealističtější. Trier prý vůbec neuvažoval o tom, že by Dogville natočil stylově černobíle, podle něj by to byl další "filtr mezi ním a divákem". Každopádně je Dogville dílem, které se povedlo na několika těsně korespondujících významových rovinách. Skvělým způsobem otevírá trilogii, která se plánuje pod názvem USA - země příležitostí. Zřejmě jsou míněny tvůrčí příležitosti...
Dogville (Dánsko, Švédsko, Francie, Nizozemí, Norsko, Finsko, SRN, Itálie, Japonsko USA, GB, 2003) Režie a scénář: Lars von Trier; kamera: Anthony Dod Mantle; produkce: Videke Videlov; hrají: Nicole Kidman, Paul Bettany, Željko Ivanek, Stellan Skarsgard, Chloe Sevigny a další; vypráví: John Hurt
Česká premiéra: 1. dubna 2004
Poznámka: V našich kinech je k vidění producentská, dvouhodinová verze filmu. Tříhodinový režisérský sestřih má podstatně delší prolog, příběh se pomaleji dostává ke svému strhujícímu závěru, ale více si prohlédneme Dogville před příchodem Grace. Například angažovaný skorospisovatel Tom dostane více prostoru (se zesměšnit). Sestřih prospěl například Jeremy Daviesovi, jehož výkon není z nejpovedenějších a v kratší verzi to zaniká. Naopak sestřižení role malého spratka Jásona filmu trochu uškodí.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
