Eomac o Bedouin Trax: Perkuse v originálech zněly tak skvěle, že jsem je téměř nemusel upravovat

03748014.jpeg
03748014.jpeg

Irský producent Ian McDonnell funguje na elektronické scéně ve dvojčlenném projektu Lakker a také sólově pod aliasem Eomac. Právě coby Eomac vydal letos v září u labelu Bedouin Records své nové sólové album s příznačným názvem Bedouin Trax, které celé vzniklo ze samplů pocházejících ze skladeb z arabského a muslimského světa – od marockých pouličních zpěvů přes tradiční súfijskou hudbu až po bagdádské dabke. Návštěvníci letošního ročníku krakovského Unsound festivalu měli jako první možnost slyšet skladby z nové desky naživo před chystaným turné, které je plánováno na jaro příštího roku.

Po vydání tvé nové sólové desky Bedouin Trax jsi ji hodně detailně představil pro web The Ransom Note. Výsledkem je docela dlouhý text, jak se ti psalo o tvé vlastní tvorbě?
Když mě požádali, abych své nové album popsal skladbu po skladbě, nejdřív jsem se bál, že k tomu nebudu mít co říct. Na to přeci nemyslíte, když skládáte – chcete jen prostě dát konkrétní podobu svým hudebním nápadům. Ale když jsem začal psát, najednou to šlo samo, protože mi přicházely na mysl různé spojitosti, o kterých jsem vědomě nepřemýšlel, když jsem skládal, ale očividně tam někde vzadu byly schované. Což ve výsledku vlastně není zas tak velké překvapení, protože když člověk dělá hudbu, tak pomocí ní vyjadřuje spoustu emocí, které nutně explicitně nezmiňuje. Takže jsem se jen snažil dát těm pocitům a výrazům slovní podobu a byla to rozhodně zajímavá zkušenost.

Album Bedouin Trax vzniknulo tak, že ti lidé z labelu Bedouin Records poslali nahrávky z arabských a muslimských zemí a požádali tě, abys na jejich základě stvořil něco nového. S jak velkou databází jsi pracoval?
Poslali mi spoustu hudby, která byla rozdělená do šesti složek podle typu – vokální hudbu, abych mohl samplovat hlasy, dále smyčce, dřevěné dechové nástroje nebo třeba perkuse, které mimochodem zněly tak skvěle, že jsem je prakticky ani nemusel nijak upravovat. Takže první týdny jsem jen naposlouchával a třídil písně a katalogizoval samply, které bych mohl použít, v duchu: „V téhle skladbě jsou tři vteřiny perkusí, které se mi líbí, tohle je nádherný zvuk, který by mohl fungovat s tímhle.“ A tak pořád dokola. Poslech té spousty hudby a její absorbování byl sám o sobě taky skvělou a inspirativní zkušeností.


Na Bedouin Trax je nakonec deset skladeb, ale v jednom z rozhovorů jsem se dočetl, že jsi jich dokončil třicet?
Ano, celkem třicet skladeb, ze kterých jsem vybral na desku deset a teď nejspíš do konce roku vyjdou ještě dvě další na desetipalci.

A co se stane s těmi zbylými?
Vlastně nevím, bavíme se s labelem o eventuální možnosti vydat ještě druhou část. Je to tak specifická hudba pro specifický projekt, že je každopádně určitě budu využívat při mém živém hraní v rámci turné, protože by byla škoda je nechat ležet ladem.

Kromě Bedouin Trax jsi společně s Darou Smithem pod hlavičkou vašeho společného projektu Lakker letos vydal minialbum Struggle & Emerge, které je taky založeno na samplování. Která z těch dvou desek vznikla dřív a jaký mezi nimi vidíš největší rozdíl?
Jako první jsem pracoval na vlastním albu, takže pro naši společnou desku s Darou coby Lakker jsem pak mohl využít nápady a techniky, které se mi osvědčily na Bedouin Trax, a zkombinovat to s tím, jak coby Lakker fungujeme při společném skládání hudby. Dá se říct, že poslední rok a půl jsem jen ležel v samplech, protože obě desky následovaly prakticky hned po sobě – jakmile jsem měl hotové skladby na své sólové album, začali jsme s Darou pracovat na Struggle & Emerge. Obě desky mají taky společné to, že jsme nevyužili žádné další zvukové zdroje. Žádné syntezátory, žádné jiné samply, nic, jen původní materiál a případně vlastní hlas, který jsem použil ve dvou skladbách na Bedouin Trax. Ten proces využít jen dodaný materiál mě hodně bavil, ta čistota ve smyslu žádných dalších zvuků dodaných odněkud jinud. Obě desky vznikaly velmi podobným procesem a ten rozdíl byl spíš jen v tom, jak člověk pracuje, když skládá sám, a jak, když ve více lidech, kde hraje důležitou roli propojování nápadů a samozřejmě musí čas od času dostat prostor i kompromis.

Záznam celého dílu pořadu Echo Jardy Petříka s hostem Ianem McDonnellem aka Eomacem poslouchejte zde.

Které jméno se ti vybaví jako první, když se řekne samplování?
První věc, která mě napadne, je MPC a z hudebních stylů pak hip-hop. Každý hudebník má samozřejmě jiné ucho a jiný kreativní přístup k samplování, ale když slyším někoho, jako je J-Dilla, který dokáže využít vokální sampl tak, jak by mě to nikdy nenapadlo, to je zkrátka něco úžasného. Nebo třeba Daft Punk, kteří často výsledný zvuk ani moc nezmění, jen ho prostě zasadí do nového kontextu tak nenásilně, že tě kolikrát ani nenapadne, že posloucháš sampl, dokud někde neslyšíš tu původní skladbu, ze které pochází. A pak samozřejmě staří Prodigy. Liam Howlett měl neuvěřitelné ucho pro samplování a pro to, jak využít opravdu krátké hudební a vokální samply.

Jaká hudba tě inspiruje, která z nových desek tě aktuálně hodně baví?
Kdybych to měl říct obecně, tak je to hudba, která je upřímná. Snažím se v hudbě hledat upřímnost, ať už to zní jako sebevětší klišé, a to mě inspiruje i v jakémkoliv jiném uměleckém odvětví. Ale bohužel mi přijde, že to v současné hudbě dost chybí, speciálně v té elektronické. Existuje samozřejmě spousta technicky kvalitních a zvukově dokonalých a perfektně zprodukovaných tracků, ale postrádám v nich to srdce a duši. Možná je to jen můj problém, ale čím dál hůř se mi daří najít opravdu inspirativní skladby. Nicméně album, které mě opravdu dostalo v poslední době, je nový Nick Cave. Ta deska je překrásná a strašně silná. Samozřejmě i proto, jaké téma zpracovává, ale ta upřímnost a syrovost, která z ní čiší, to je hudba, která zkrátka mluví přímo z jeho duše k té tvé. V taneční hudbě se podle mě poslední dobou až moc klade důraz na to, aby dokázala lidi roztancovat po té funkční stránce, ale to samo o sobě nestačí. Ve výsledku to nakonec vůbec není o žánru a stylu, ale spíš o té esenci.


Proč ses rozhodnul založit si vlastní label Eotrax? Myslíš, že to všechno budeš, vedle koncertování a produkování vlastní hudby, sám v jednom člověku stíhat?
Přišlo mi, že je správný čas zkusit to, co jsem vždycky chtěl. Teď se právě nacházím v období, kdy mám hotovou jak sólovou desku, tak album s Darou coby Lakker, takže mám vedle koncertování a DJingu víc času i na další věci. Jedním důvodem je ten, že chci vydávat vlastní tvorbu, o které si já myslím, že je dobrá. Abych už nemusel řešit, že když pošlu tracky některým techno labelům, tak z nich často vyberou ty, které jim snadno zapadnou do portfolia, i když já bych dal přednost jiným. Nehledě na to, že jsem nikdy neskládal jen techno, ale prozkoumávám i spoustu dalších stylů. Nebo abych nemusel řešit, jaké skladby se líbí a nelíbí lidem z toho nebo onoho labelu, protože mají často specifický zvuk a estetiku, na kterou se chtějí zaměřovat. A tím druhým hlavním důvodem je možnost dávat prostor a příležitost dalším hudebníkům, aby jim vyšla jejich produkce, o které si myslím, že za to stojí. Teď mám třeba pár skladeb jedné mé známé, která dělá takovou droney, rituální hudbu s vrstvením vlastního vokálu, a už jsem její tvorbu několikrát posílal pár labelům, až jsem si řekl, že jí přece můžu ty skladby vydat sám. Samozřejmě vím, že mít vlastní label je taky spousta papírování a e-mailů a bolehlavů, ale teď jsem na začátku a to samozřejmě vždycky převládá nadšení. Takže se mě zeptej za pár let. (smích)

EOMAC - TEMPLE OF THE JAGUAR from Eotrax on Vimeo.