Evropský prezident v Praze a budoucnost Unie

Náš způsob života si udržíme jen tehdy, když evropské hospodářství opět poroste. Tuhle myšlenku opakuje Herman van Rompuy od svého zvolení do funkce a pronesl ji i v Praze. Jak říká, Evropané jsou zvyklí na vysokou úroveň sociálního nebo zdravotního zabezpečení, při jehož poskytování hraje velkou roli veřejný sektor. Tenhle model je podle van Rompuye potřeba udržet, protože je nejlepší a nejhumánnější na světě. Ale aby mohl existovat, musíme na něj mít peníze. Když se bude starý kontinent v příštích letech potácet někde na rozhranní slabého růstu a stagnace, tak prostě bude muset ze svých nároků slevit.

Tahle úvaha je naprosto logická. S tím, jak bude evropská populace stárnout, bude financování sociálního státu stále obtížnější. Bez růstu ekonomiky, tedy bez dalšího bohatnutí jednotlivých států, to prostě nepůjde.

Evropská unie proto připravuje strategii hospodářské politiky na příštích 10 let. Zatím se jí říká EU2020, protože stanovuje jakýsi jízdní řád společenství právě do roku 2020. Její návrh už za 10 dní předloží Evropská komise lídrům členských států. Van Rompuy si tenhle program vzal za svůj a zatím z něj učinil svou hlavní prioritu. Agenda bude určitě obsahovat řadu cílů jako je třeba navýšení investic do vědy a výzkumu, podpora tzv. zelených technologií nebo tvorba nových pracovních míst.

Je jasné, že strategie EU2020 se bude v řadě ohledů podobat Lisabonské strategii, tedy předcházejícímu hospodářskému plánu Unie. Ten vyprší na konci letošního roku a jeho cílem bylo učinit Unii, a teď cituji "nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou na světě." To vše samozřejmě za dodržení vysokého stupně sociální solidarity a ochrany životního prostředí.

Je přitom evidentní, že Lisabonská strategie selhala: ani ti největší eurofilové netvrdí, že sedmadvacítka je teď nejvýkonnějším ekonomickým společenstvím planety. Strategie měla vedle tohoto obecného cíle 2 základní konkrétní milníky: letos mělo v Unii v průměru pracovat 70 procent obyvatel v produktivním věku. A jednotlivé země sedmadvacítky měly dávat na vědu a výzkum alespoň 3 procenta svého HDP. V obou ukazatelích zůstala Unie daleko za stanovenými cíli, a to ne kvůli hospodářské krizi: členské státy je neplnily ani v dobách růstu. Třeba na vědu teď Unie v průměru nedává ani 2 procenta HDP.

Je otázkou, jestli může novou strategii potkat lepší osud. Opět bude obsahovat chvályhodné cíle, ale je dost možné, že plány opět skončí na papíře. Je totiž jen a pouze na členských státech, jestli začnou stanovené závazky skutečně plnit. U Lisabonské strategie tomu tak nebylo a Brusel neměl žádné donucovací pravomoci, kterými by hříšníky přiměl k nápravě. Přitom je evidentní, že Unie jako jednotný hospodářský prostor určitou míru koordinace hospodářské politiky potřebuje. Rozhodně tedy nejsou na místě řeči, že sledujeme návrat k socialistickému státnímu plánování. A navíc, jde jen o obecnou koordinaci hospodářských záměrů, do otázek jako je třeba výše daní se Brusel ani teď míchat nemůže.

Španělské předsednictví Unie už polooficiálně navrhlo, aby plnění závazků ze strategie EU2020 bylo alespoň částečně vynutitelné. Ty státy, které by zaostávaly, by například mohly být potrestány sníženou možností čerpání peněz z evropských fondů. Německý ministr hospodářství Rainer Brüderle ale ihned reagoval odmítavě: Berlín je už tradičně proti podobným úvahám, protože nechce zvyšovat pravomoci Bruselu a bojí se nárůstu s tím související byrokracie. K Německu se přidá celá řada dalších států, prostě proto, že nechtějí být penalizování až stanovené cíle opět nesplní.

Nabízí se ale otázka, jestli by měly jinak chvályhodné sankce za neplnění dohodnutých kroků vůbec smysl. Evropští státníci se při každé návštěvě Bruselu zaklínají nutností zvýšit konkurenceschopnost evropské ekonomiky. Když se vrátí domů, slova zmizí jak pára nad hrncem. Dobrým příkladem je třeba právě Španělsko se svým mimořádně nespravedlivým pracovním trhem: část zaměstnanců má výborně placená pracovní místa, ze kterých je prakticky nejde propustit. Stovky tisíc převážně mladých lidí nebo imigrantů ale žijí v permanentní nejistotě kvůli tomu, že jsou zaměstnáni jen na dočasný kontrakt. Tahle nerovnost plodí vysokou nezaměstnanost: momentálně je ve Španělsku bez práce každý pátý práceschopný občan.

Je prostě evidentní, že evropské politické elity odvahu k reformám nemají a evropští občané zároveň žádné hluboké změny nechtějí. Obě skupiny raději vezmou za vděk současnou jistotou, i když může do budoucna znamenat stagnaci. Herman van Rompuy nebo plány na novou evropskou strategii s tím moc nezmůžou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .