The Field: Repetice nade vše

Axel Willner samozřejmě nebyl prvním, kdo postavil svoje skladby na nekonečné repetici a postupné modulaci krátké melodické smyčky pod dusotem rovných beatů. Ale způsob, jakým dokázal zcela organicky propojit ambientní kytarové loopy s techno rytmem, byl tak chytlavý, opojný a návykový zároveň, až člověku přecházel sluch.

Další dlouhometrážní porce shoegaze minimalu (nebo ambient techna, chcete-li) na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat, nicméně ani jedna z obou desek i přes nesporné kvality už nedokázala překonat skvělý debut. Šest let poté, znovu na značce Kompakt, teď The Field přichází s albovým následovníkem číslo tři a základní otázky zůstávají stejné: Je ve Willnerově produkci patrný nějaký vývoj a dosahuje nová deska kvalit zatím nepřekonané prvotiny?

Odpověď na první otázku je jasná a stručná. Vývoj? Jaký vývoj? Kouzelná formule evidentně stále funguje, tak proč něco měnit. Deska Cupid’s Head nepřináší ani evoluci a už vůbec ne revoluci. Vlastně je po většinu hodinové stopáže k nerozeznání od předchozích nahrávek. To už člověka při poslechu šesti v průměru devítiminutových opusů spíš napadne, jestli on náhodou ten šizuňk Axel Willner před pár lety nesložil nějakých čtyřicet padesát skladeb, které nám teď dávkuje v pravidelných dvouletých intervalech a vydává je za aktuální produkci.

The Field - Cupid's Head |foto: Kompakt

Skvělý track No. No..., titulní Cupid’s Head s klasickým vokálním samplem nebo závěrečná méně výrazná 20 Seconds Of Affection by klidně mohly figurovat na debutu From Here We Go Sublime, jak moc se ve všech ohledech podobají skladbám z něj. Jen už chybí ten moment překvapení a počátečního okouzlení, který tak skvěle zafungoval v roce 2007.

A bohužel nejen ten – občas chybí taky pestrost použitých samplů, nápaditost při jejich loopování a nějaký méně obvyklý melodický motiv. A přitom čtvrtá řadovka The Field začíná nadějně a nečekaně – krátkým šumícím kytarovým samplem ve stylu Boards Of Canada, který vzápětí přechází v roztěkanou smyčku s postupně vrstveným beatem a dalšími zvukovými plochami. Jenže jakkoliv je prvních pět minut kvalitativně na úrovni toho nejlepšího, co Willner dosud vydal, následující čtyři už jsou pouze zbytečně natahovanou, nijak výrazně se vyvíjející repeticí s absencí gradace.

A to je asi největší současný problém švédského producenta: neví, kdy přestat. Kdyby měl úvodní track místo devíti minut šest, prospělo by mu to ve všech ohledech. A to nemluvím o následujícím Černém Moři, které je natažené téměř na dvanáct minut. I když, abych Willnerovi nekřivdil, zlom v sedmé minutě je překvapivý a povedený.

The Field|foto: Public domain

Přes všechna zmíněná fakta, která můžou vyznívat dost negativně, je Cupid’s Head pořád docela zábavná deska. The Field dokazuje, že i přes úpornou snahu zachovat si ojedinělý zvuk na úkor nějakého výraznějšího autorského posunu má naštěstí i v roce 2013 čich na výběr chytlavých samplů a dokáže s nimi následně pracovat tak, že výsledkem je hodně solidní ambient techno s několika euforickými momenty. Jen už bohužel nejsou v takové koncentraci jako před pár lety.

The Field - Cupid's Head (Kompakt, 2013)