Genius noci Burial

Od druhé desky Untrue z roku 2007 se Burial vyskytoval na hudební mapě spíše sporadicky – a více nových skladeb od mysteriózního producenta se dychtivé publikum dočkalo až letos. Spolupráce s Thomem Yorkem/Four Tetem, Burialovo přepracování skladeb od Massive Attack a jeho vlastní třískladbové EP Street Halo opět rozčeřily mediální humbuk kolem ostrovního tvůrce – a nutno říci, že pokaždé šlo o silnou vlnu euforie. Může být až s podivem, že pouze samotná existence jména Burial na desce z ní dělá už předem ostře sledovanou záležitost.

Přitom je právě Burial tvůrce, který na první poslech svůj zvuk příliš nemění – dřevní perkuse, 2-stepový rytmus, androgynní vokální samply a zvuk praskající desky, to vše jsou prvky jeho charakteristického rukopisu, který ve více či méně útržkovité podobě naleznete ve všech jeho skladbách. Dle zmíněných ingrediencí se nezdá být příliš obtížné stvořit si takový „burialovský“ track sám; dokazuje to ostatně i množství epigonů a za Burialovy nové skladby se vydávajících podvrhů kolujících na internetu. Jedinečnost samotného Buriala je však těžko pojmenovatelným fenoménem; kombinace jeho striktní skrytosti, ryzího samotářství, typického, ale zároveň pokaždé tolik vzrušujícího zvuku a až podmanivě fyzické atmosféry jeho tklivých opusů, které obchází rozum rovnou k emocím – Burial svou hudbou vystihuje melancholii obyvatel velkoměst a odvrácenou stranu urbánního genia loci.

Ta evidentní příbuznost s duší moderního člověka, která pojí tvorbu zádumčivého producenta s různorodou masou jeho obdivovatelů, se zrcadlí i v názvu Burialovy nové desky Kindred. Třískladbové EPčko se rozkládá na ploše bezmála 30 minut – a v kontextu Burialovy tvorby jde o nejzásadnější mezník od časů Untrue. Koketování se zrychleným rytmem techna a houseu jsme měli možnost postřehnout už na loňském Street Halo, moment, kdy Burial své dříve poměrně sevřené skladby roztahuje do meandrujících eposů zvíce deseti minut zase přišel na jeho kolaboraci s Massive Attack. Na Kindred však tyto dříve spíše naznačené vývojové linie, dostávají zřetelných kontur – jakkoliv může znít slovo „zřetelnost“ ve spojitosti s Burialovou tvorbou poněkud paradoxně.

Burial – Kindred |foto: Hyperdub

Titulní skladba Kindred začíná klasickým šumem a elektrizujícím praskotem s nezřetelně krásnými hlasy v pozadí – zanedlouho je však přerušena nástupem příznačně burialovského klapotu, který však zde dosahuje až rychlosti klasického jungleu. Rytmus se láme, mění i utichá a pomlky následované mohutnými cákanci bassů dotvářejí dojem výsostné epičnosti – ve skoro dvanácti minutách je zde zhmotněno veškeré Burialovo skladatelské mistrovství, a to bez pocitu přeplácanosti ani vykrádání sebe sama.

Kosmické allegro Loner je patrně nejsvižnějším Burialovým trackem vůbec – dusající techno rytmus s kaskádami syntezátorů se letos stane dost možná jedním z nejhranějších euforických vrcholů na klubových parketech. Nicméně, i zde se dostává posluchači katarzního prozření v momentě rytmického výpadku, který zde má namísto tanečního klimaxu funkci čisté introspekce.

Pokud byly dvě předchozí skladby syntezí dosavadního Burialova umu a jeho částečným posunem do nových vod, je závěrečná Ashtray Wasp manifestem celého nového směru, trajektorie Burialova zvuku, pro kterou by snad šel použít název „urbánní ambient“. Fragmentarizovaná epopej již nepracuje s gradací ani s klasickou strukturou tanečního tracku – namísto toho jde o až skoro dokumentární záznam „jedné osamělé cesty domů nad ránem“. Vzpomínky na hudbu hranou v klubu, útržky promluv halasných kolemjdoucích, rytmus kol vlaku přejíždějících pražce, hukot města i soucitný déšť – zvuky z okolí se zde prolínají s hudbou ve sluchátkách ve výslednou pocitovou koláž plnou sdílené melancholie a těžko pojmenovatelné hořkosti. Burial je genius noci a jeho samotářská taneční nokturna stále neopouštějí městské teritorium a drží se pevně při zemi – a možná právě v tom tkví jejich až nadpozemská krása.