Hana Slívová

Ida Kelarová studovala hudbu na konzervatoři, nejšťastnější ale je, když svým emocím může dát volný průchod. Z Walesu a Skandinávie přesídlila na Vysočinu.

„Životní zkušenost je pro filmaře nedocenitelný materiál, sám o sobě není zárukou kvality,“ míní Petr Slavík, jenž do filmu obtiskl manželčinu zkušenost s péčí o maminku.

Pěstuje bonsaje, hrával závodně šachy, byl trenérem fotbalu a dodnes pracuje v průmyslu. Od dvanácti si v sobě nese i touhu fotit. K přírodě přidal snímky rodného Valašska.

Od 80. let je součástí ústeckého Činoherního studia a stejně dlouho se věnuje studiu svých židovských kořenů. Odkud se jeho druhé jméno vzalo? Na to se ptal Ondřej Cihlář.

Ideální stav divadelního provozu? Pro režiséra, někdejšího kmenového autora jihočeského Malého divadla a dnes spoluvedoucího pražského Divadla NoD inscenace za rok a půl.

Za sebou má desítky realizovaných scénářů, před sebou Dcerušku – po sedmi letech novou filmovou spolupráci s kolegou Janem Hřebejkem.

„Víc než umělecký svět mě formovaly technologie. Vyrůstal jsem na sedadle spolujezdce tátovy tatrovky, byl jsem dítě fabrik,“ vzpomíná rodák z Bíliny Pavel Kopřiva.

O vztahu k novému způsobu práce se slovem a zvukem mluvil s Matějem Samcem Ondřej Cihlář.

Jak Pavel Büchler vnímá vztah mezi umělcem, dílem a divákem a jak se během dvaceti let proměnilo umělecké vzdělávání? Ve Vizitce se ptala Hana Slívová.

Někdejší ředitel Národní galerie Jiří Fajt se dnes stará o projekty Státních uměleckých sbírek v Drážďanech. Proč tamní kurátorský tým odmítl výstavu Olafura Eliassona?