Hoří, má panenko: Lidi nepodceňovat!

Když v roce 1967 promítl Miloš Forman hotový film Hoří, má panenko producentovi Carlu Pontimu, rozlítil se tento štědrý italský magnát natolik, že začal požadovat okamžitý návrat své nemalé investice. Šlo podle něj o snímek, který uráží obyčejného člověka. Podobně reagovaly kulturní špičky KSČ. Ty se samozřejmě nezaštítily člověkem v singuláru, ale rovnou urážkou celého pracujícího lidu.

Tradičně paranoickým soudruhům nemohlo uniknout, jak provokativně Formanův film narušuje ráz kolektivistické oslavy, která zejména v kinematografii socialistického realismu sloužila jako manifestace radostné pospolitosti. Hlučící dav v hospodském sále, z nějž se občas vyloupne některý z rázovitých aktérů, rozhodně nesplňoval ideál typizovaného chóru, který přizvukuje ideově hodnotnému dění. Navíc strážci řádu, hasiči-organizátoři, se projevují jako pošetilí zmatkáři, pro něž je důležité především zodpovědně vypadat než skutečně zodpovědný být.

Tvůrci scénáře Miloš Forman, Jaroslav Papoušek a Ivan Passer se inspirovali všedností lidové veselice, absurditou jejích rituálních úkonů i podprahovými minidramaty a zápletkami, které probíhají pod monotónním bubláním dechovky. Volba královny krásy, předávání ocenění zasloužilému členovi i hlídání tomboly jsou groteskními motivy, v nichž se střetává pokleslá estetika hasičského bálu a manické zaujetí organizátorů, pro něž je jeden hospodský sál náhle středobodem univerza.

Z filmu Hoří, má panenko |foto: Bontonfilm

Použitý barevný materiál a volba teplých, sytých odstínů i rámování kamery Miroslava Ondříčka, které významově zapojuje kýčovité dekorace v chytrých polodetailech, se propojují s poloimprovizací striktně nehereckého ansámblu, kterému Forman a spol. vkládali repliky do úst těsně před samotným ostrým záběrem. Vzniká tak autentická dynamika syrové promluvy a promyšleně komponovaného obrazu. Humor nevyvěrá z vybroušenosti, ale právě z pokřivenosti a nedokonalosti promluv, přeřeků, vyšinutí z vazby (větné i myšlenkové).

Vedle pohotových glos, selských mouder a chlapského špičkování v druhém plánu Hoří, má panenko prosvítají v jádru tragické postavy – smrtelně nemocný zasloužilý předseda, jenž se pohybuje mumrajem jako zmatená loutka a čeká na své ocenění, a snaživý poctivec Josef, který hlídá tombolu, kterou mezitím rozkrádají slavící hosté, včetně jeho ženy. Hořký podtón nabývá vrchu poté, co pološeptem zazní ono legendární „hoří“. Pokud dosud byly manipulace a řevnivost utopené v přívalu banálních taškařic, náhle vyplouvají na povrch.

Davové kochání se cizí tragédií i nejapně inscenované gesto solidarity vnášejí do rámce oslavy nebývalou krutost, kterou jen podtrhne následné totální rozkradení tomboly (z níž má být „saturován“ stařík, jemuž shořela chalupa). Neproniknutelné tváře, které si Ondříčkova kamera čas od času v detailu vybírá, nutí člověka uvažovat o tom, o čem s nezaměnitelnou poezií posléze meditují i samotní hasiči: o principu kolektivní viny. Nikdo dosud nezformuloval princip, který tíží i porevoluční českou společnost, lépe než jeden z členů sboru: „Podivej se, tombola je rozkradená, ty lidi tam byli všecky, všecky jsou podezřelý, tak ať držej hubu!“

Z filmu Hoří, má panenko |foto: Bontonfilm

Závěr Hoří, má panenko lze samozřejmě brát jako nutný komediální klimax, ale i jako drsnou deziluzi. Poctivec ztratí veškeré dekorum, když se jako jediný zachová čestně a pokusí se vrátit tlačenku, kterou sám neukradl. Zoufalý děda usíná poblíž vyhořelé chalupy v posteli s hasičem-snaživcem, kterého zapomněli vystřídat. A zasloužilý předseda se své pocty nedočká, protože kdosi „ťukl“ i jeho čestnou sekyrku. Hlavním aktérem tak zůstává záhadný, nepolapitelný a záludný kolektiv, který včas z veselice zdrhne. Některé věci se s režimem nemění. Pořád hoří.

Hoří, má panenko
Miloš Forman, Československo, Itálie, 1967, 73 minut