Host Silent Night Graham Lambkin: V Londýně nic jako absolutní ticho neexistuje

Bývalý člen projektu Shadow Ring a častý spolupracovník Jasona Lescalleeta v rozhovoru prozradil, jaké bylo jeho nejbizarnější vystoupení, proč ukončil svůj label Kye i co chystá na čtrnáctou Silent_Night.

Na konci loňského roku jsi ukončil činnost svého labelu Kye. Proč ses tak rozhodnul a co teď budeš dělat s volným časem?

Přišlo mi, že padesát vinylů je dobré číslo, u kterého skončit, i když celkově těch releasů bylo přes šedesát. Teď se chci daleko víc soustředit na vizuální umění, které mě hodně baví, a taky chci častěji vystupovat, protože hraní naživo je vždycky zábava.

Kde budeš svou vlastní tvorbu vydávat do budoucna?

Většina z mých připravovaných nahrávek vyjde na Erstwhile Records, kde už jsem vydával i v minulosti. Nejdřív to bude společná deska s Aine O’Dwyer a později projekty s Michaelem Pisarem a Jurgem Freyem. Kromě toho chci na Bandcamp nahrát druhou část kompilace No Better No Worse s nevydaným sólovým materiálem z posledních dvaceti let.

Můžeš prozradit, co chystáš na své vystoupení na Silent_Night?

Předpůlnoční koncert bude taková minimalistická série založená na mluveném slově o biomorfologických tématech. Po půlnoci to zase bude živý mix online zvuků a ruchů v sále. V podstatě půjde o představení dvou základních principů a způsobů, jakými vzniká moje vlastní tvorba.

Často spolupracuješ s Jasonem Lescalleetem. Kde jste se poprvé potkali a rozhodli se pro společnou tvorbu?

Poprvé jsem Jasona potkal na začátku tisíciletí, když se přišel podívat na vystoupení mého projektu Tart s Karlou Borecky a Scottem Foustem v prostoru The Flywheel v Massachusetts. Bavili jsme se o možnostech vzájemného posílání kazet, ale k první pořádné spolupráci došlo až v roce 2007, kdy mě Jason navštívil v New Yorku a společné nahrávání vyústilo v základy desky The Breadwinner, prvního dílu naší albové trilogie.

Proč ses rozhodnul nahrát, vzhledem ke tvé typické tvorbě, tak „oldschoolově“ pojatou desku, jako je Community, s opravdovými lidmi hrajícími na opravdové nástroje?

Byl to způsob, jak dát dohromady všechny mé přístupy a způsoby nahrávání desek, takže vedle kazetových koláží, vypůjčené hudby a samplingu došlo i na ty, které zahrnují práci s hudebníky a písňovou strukturou. Byl to takový návrat do časů minulých s vizáží léta páně 2016.

Usínáš někdy při poslechu hudby, nebo potřebuješ mít absolutní ticho?

V Londýně nic takového jako absolutní ticho neexistuje. Většinou usínám za zvuků autobusu číslo 69, který projíždí kolem mého okna každých pět minut.

Jaká skladba je podle tebe ideální na vstávání (nebo řekněme pro ranní poslech)?

No... Většinou nedokážu začít myslet na hudbu dřív než odpoledne, takže představa vstávání za zvuků nějaké písně pro mě není zrovna lákavá.

Máš nějaké oblíbené každodenní zvuky?

Mám rád zvuk smíchu a šumění kostek ledu rozpouštějících se v gin&toniku. Tyhle dva zvuky mohou být obvykle slyšeny současně.

Jaký je tvůj dosavadní nejsilnější zážitek spojený se zvukem?

Poslech netrénovaných nebo neobdařených „ne-hudebníků“, kteří najednou zjistí, že „to“ mohou dělat také. A co se týče bizarnosti, tak nejspíš vede mé vystoupení v muzeu Sibelius v Turku, kde jsem prezentoval kazetové dílo o masném průmyslu před místností plnou staršího publika, které patrně očekávalo nějaký klasický klavírní recitál.

ENGLISH VERSION

Graham Lambkin: There’s no such thing as proper silence in London

You closed your Kye label at the end of last year, after 50LPs in the catalogue. Why so and what will you do with the free time now?

It seemed to me that 50 LPs (but 60 over-all releases) seemed like a solid enough body of work to leave behind, and good place to stop. Right now I’m much more interested in focusing on my visual art, which really excites me, and also doing more live performance events which are always fun.

What will happen with your future music? Are you going to stuck with one label, your own Bandcamp, or just continue releasing here and there?

Most of my upcoming projects will continue to be handled by Erstwhile Records. The most immediate will be a duo work with Áine O’Dwyer, and then projects with Michael Pisaro and Jurg Frey following after. I plan on uploading a second volume of No Better No Worse to Bandcamp later this year, taking in more unreleased/obscure material from the last 20-odd years of solo work.

Can you tell a bit how your Silent night gigs will sound like and differ from each other?

The first set will be series of spoken-word pieces on the theme of biomorphology, and it will be very stark and minimal. The second set will open out to involve a long-form live mix of online sounds with additional input from both audience and performer. This will illustrate two ways I typically generate material when working on sound-based projects.

You released quite a few collaborations with Jason Lescalleet. It was the time when you lived in US, or how and when did you two meet each other and began to work together?

I met Jason in the early 00’s when he came to see a Tart performance at The Flywheel (a now extinct arts venue in Massachusetts). We started to talk about the idea of swapping tapes and developing a work together, but it took until 2007 before we properly understood the potential of what we could do. Jason visited me in Upstate New York that same year, and the recordings we made became the foundation for The Breadwinner, the first in our trilogy.

Why did you decide to make such an “oldschool” album like Community, with vocals and real people playing real instruments?

Community was my way of bringing together all the numerous approaches I’ve taken over the years when making records, so it included a return to working with real musicians and dealing with song structure, as well as plunderphonics, borrowed music, tape collage etc. It was a revisitation of past intents, with a 2016 face.

Do you fall asleep while listening to the music sometimes or do you need proper silence?

Living in London there’s no such thing as proper silence. I usually fall asleep to the sound of the No.69 bus gliding by the window every five minutes.

What is the perfect song for waking up (or “morning” song) from your point of view?

Urgh… I normally can’t even begin to think about music until at least the mid-afternoon, so the idea of waking up to a ‘song’ is a truly vile proposition.

Which everyday sounds are your most favourite ones?

I like the sound of laughter, and the fizz of ice cubes being dropped into gin & tonic. These two sounds can usually be heard in tandem.

What is your most powerful musical experience so far?

Listening to unskilled/untrained ‘non-musicians’ who suddenly realise they can ‘do it’ too. I don’t normally go out to see live music, so unless  it’s something I’d see at a festival that I’m appearing in I wouldn’t really know. But I suppose the most bizarre concert I gave that comes to mind was at the Sibelius Museum in Turku, Finland, where I presented a tape piece about the processed meat industry to a room full of senior citizens, probably expecting a classical piano recital.