Iceage – (post)punk doby (post)ledové
Albového následníka svého předloňského debutu New Brigade vydávají u labelu Matador dánští mladíci Iceage. Připravili jsme recenzi elpíčka You’re Nothing.
Příběh kapely Iceage z dánské Kodaně je přinejmenším kuriózní. Vskutku lokální parta čtyř tehdy osmnáctiletých mladíků, která své debutové desky New Brigade nechala v roce 2011 vyrobit pouhých pět set kusů, přes pochvalný cvrkot na hudebních blozích víceméně náhodou přišla k popularitě za oceánem, o jaké se jí nesnilo, a k releasu u renomované značky Matador.
Nejde tu ale jen o samotnou muziku. Pár lidí si během rostoucího hajpu všimlo, že logo kapely připomíná runy, že muzikanti s oblibou nosí trička známé firmy s věncem ve znaku a že zpěvák publikoval v elektronickém zinu Dogmeat několik kolážovitých kreseb zabydlených postavami v kápích, válečnými kříži nebo noži mířícími na jiné postavy připomínající muslimy. A začal mediální hon na „nové Skrewdriver“. Snad víc než na ráně je tu souvislost s někdejšími Joy Division (podle jejichž skladby se ostatně Iceage i jmenují), respektive New Order. Ti to za své názvy schytávali před třiceti lety ještě mnohem víc. Skoro šedesátiletý basák Peter Hook říká, že odkazy na nacistickou estetiku měly být podle nich „cool“ aktem rebelie a že tuhle mladickou blbost jim občas někdo hodí na hlavu ještě dneska. Málokdo se přitom obtěžoval s tím, aby se obrátil na samotné Iceage, kteří veškeré spojitosti s nacismem a fašismem odmítají. Není nicméně moc obvyklé, aby kapela prodávala jako oficiální merch zavírací kudlu.
Ale abychom se taky dostali k hudbě, že. Na New Brigade kvartet před dvěma roky představil svou vysoce natlakovanou směs hardcore punku, post-punku a noise. Nijak zásadně originální kombinace, ovšem podaná s obdivuhodnou posedlostí a stejně obdivuhodným nezájmem o konvenční hudební estetiku i o to, co na to kdo asi tak řekne. Napětí mezi spastickými záškuby obnažených nervů a asociálně znuděným odstupem se na aktuální druhé desce You’re Nothing nijak nezmenšilo, možná naopak.
V rámci žánru je současný zvuk Iceage o něco míň kakofonický – což ale pořád znamená dost brutální – a kapela šlape ve stejně sebevražedných tempech o poznání soustředěněji – jako by si uvědomili, že z odposlechů je slyšet i to, co hrají ostatní nástroje. Výrazně se posunul zpěv frontmana Rønnenfelta. Je mnohem naléhavější a otevřeně emocionální než na debutu, polofalešné litanie trhané ze zauzlovaných hlasivek už tolik nepřipomínají nebožtíka Iana Curtise.
Iceage tedy od poněkud autistického debutu nabrali kurs do přístupnějších vod, ale zároveň se jim podařilo neztratit manickou energii a citovou zjitřenost. Komodity, které ve své autentické podobě až příliš často z muziky rychle vyprchají.
Iceage: You’re Nothing (Matador, 2013)
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
