INTRO: Chlapi nám říkali, že nám to neladí. Australské punkerky Camp Cope mění pravidla hry

2. duben 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Camp Cope

Ne že by potřebná feministická vlna či hnutí #MeToo obešlo hudební průmysl obloukem. Melbournské trio Camp Cope ovšem v klasickém punkovém složení bicí–basa–kytara svou suverenitou a adresností válcuje (nejen) australskou scénu. Otevřenější a adresnější feministické texty by bylo asi v současném punku jen těžké hledat.

Melbourne bylo vždy jedno z nejživějších a nejzajímavějších australských pařenišť. Punková scéna kumulovaná kolem klubu The Tote či kapel, jako jsou Total Control, respektive Mikeyho Younga nebo například synthpunkových Ausmuteants, je už globálnímu publiku víceméně dobře známá. Rozhodně tomu napomohla i vydavatelská činnost kanadského labelu Iron Lung Records, který dává australským kapelám kontinuálně příležitost. Čím to ovšem je, že se Camp Cope staly tak zásadní punkovou kapelou i přes svou zdánlivou nástrojovou úspornost?

INTRO je nepravidelný seriál Radia Wave, ve kterém vám chceme představovat začínající a zatím nepříliš známé hudebníky a vycházející hvězdy aktuální popové i experimentální scény z celého světa.

Bylo to tady už od Kathleen Hanna, pocit ženských hudebnic, že jsou soustavně podceňovány mužskou většinou dominující hudebnímu průmyslu, touha po tom, být slyšet, když mám co říct. Camp Cope na tuto vytyčenou cestu nastupují se suverenitou. Během jejich tříleté existence se nebojí říkat věci na rovinu. Už samotný otvírák jejich druhé desky How To Socialize & Make Friends s poměrně lakonickým názvem The Opener nenechá nikoho na pochybách, o co tady půjde. Výrazně chytlavý hit přináší výčet jen některých problémů, se kterými se dívky na pódiu setkávají. Ať už je to věčné chytračení all-male panelů, nebo kritika hry jejich basačky Kelly-Dawn Hellmrich („It’s another man telling us we’re missing a frequency, show ’em Kelly“), která využívá spíš vyšší tóny a právě na The Opener se dostává až do cyklické mantričnosti.

Kombinace popových melodií, jasného, dobře čitelného a vpravdě příjemného zpěvu Georgie McDonald jde ruku v ruce s nekomplikovanými bicími a dominantními basovými linkami. Camp Cope v sobě snoubí neústupnost kapel z washingtonské Olympie, stojících u počátku riot grrrl hnutí. Překládají odkaz Sleater-Kinney a aktualizují ho o současné problémy žen či marginalizovaných skupin nejen v hudebním průmyslu, ale i v životě. Camp Cope často s hrdostí prohlašují, že v momentě, kdy zjistily, že nezapadají do muži ovládané punkové scény, uvědomily si, že je třeba vytvořit si svou vlastní a svému publiku dovolit, aby se díky tomu samo trochu pozměnilo. Camp Cope se to očividně podařilo a fungují v síti queer a feministických kapel či hudebnic, jako jsou Cable Ties nebo Wet Lips. Zkrátka už vědí, jak se socializovat a najít si přátele.

Protože aby se mohly změnit názory publika pod vlivem textů či vystupování (nejen) punkových kapel, tak se nejprve musely také otevřít oči samotných hudebnic. „Zprvu jsem to úplně nevnímala, že všechny vystupující kapely byly převážně tvořeny muži. Ženy se objevovaly buď v úvodních kapelách, anebo výhradně v publiku. V momentě, kdy jsem si toho všimla, už jsem to nemohla přestat ignorovat, kritizovat a chtít změnit,“ tvrdí zpěvačka Georgia. V těchto momentech již nelze zůstávat apolitickým. Camp Cope se rozhodly vzít si to, na co měly nárok. A navzdory trollům či chytrákům vyprodávat stadiony a headlinovat festivaly.

Camp Cope jsou kapelou, která pravděpodobně nezapadne jen po jedné sezóně a rozhodně si nevyčerpá svou energii na jeden virální záchvěv ve feedech odběratelů magazínů, jako je Noisey. Podstatnou roli v tom hraje i to, že samotné Camp Cope neberou kapelu jako nějakou zábavu k pivu, naopak tvrdě dřou a je pro ně zaměstnáním. Od dob punkerek a mathrockových pionýrek Autoclave to bude moje nejoblíbenější kapela. Především kvůli originální hudbě a ostrým textům, které si rozhodně neberou servítky.

Spustit audio