Invaze a kompromis
Na křižovatce Projektu 100 (distribuce) a Febiofestu (slavnostní premiéra a krátká režisérova návštěva) se letos objevil nový film Denyse Arcanda Invaze barbarů. Po cenách za scénář a ženský herecký výkon z Cannes byl nominován na Oscara i Zlatý glóbus v kategorii neanglicky mluvených filmů.
Kanaďan Denys Arcand je z naší těsně porevoluční distribuce známý filmem Ježíš z Montrealu. Invaze barbarů velmi těsně navazuje na jiný jeho snímek, Úpadek amerického impéria (1986). V něm se poprvé setkáváme se skupinou kanadských intelektuálů, kteří se po čase musejí vyrovnávat s tím, co během své akademické dráhy vyprodukovali. Reflexe levicových liberálních idejí v době krize středního věku je ve filmu zobrazována takřka nepřetržitým sledem dialogů. Jedinou výjimkou je exteriérové vybočení s několika příznačnými podzimními detaily typu listí v bahně. Filmovou řeč snímku ostatně nepovažuji za dvakrát skvělou, snad s výjimkou několika vtipně inscenovaných pohybových kreací při tělocviku dvou univerzitních učitelek. Váha díla spočívá spíš v dialozích, které jasně vyjadřují důležité společenské téma, pevně ukotvené ve své době. Pod nánosem moderní otevřenosti a progresivity odkrýváme u jednotlivých postav staré komplexy, povrchnost nebo konstantně usměvavou masku těch, kterým vespod už dávno není do zpěvu. Když mezi večeřící akademiky přijde poněkud jednodušší přítel jedné ze zúčastněných, dnešní terminologií nejspíš titulovatelný jako "nabíječ", smějeme se mu - a reflexe by měla nastat u nás samotných. Hlavně v tom smyslu, zda se nás povýšenost a rádobyvstřícnost se špetkou shovívavé nadřazenosti také netýká. Po nabíječově odchodu se skupinka dále přesvědčuje o tom, jak je nad věcí. Ale pak atmosféra v uzavřeném prostoru naráz zhoustne.
O sedmnáct let později "Úpadek pokračuje". Prakticky všichni hlavní hrdinové přecházejí v nových rolích do filmu Invaze barbarů, aby se potkali s novými tématy - multikulturalizující globalizace, euthanasie, drogy, korupce ve státním zdravotnictví a další. Všechna témata akceleruje to, že hlavní hrdina Rémy, starý bonviván, je na smrtelné posteli. Opětovné zhodnocování vlastního života je už hlavně jeho tématem. U lůžka se více či méně ochotně scházejí: Rémyho exmanželka, syn se svou nastávající, Rémyho stárnoucí přátelé, kolegové z univerzity a další.
Jízda kamery monumentální halou univerzity v úvodu Úpadku amerického impéria je nahrazena obdobnou jízdou po přeplněné nemocniční chodbě. I dále postupuje Arcandův vtipný a ironický vypravěč v obou dílech podobně. Titulní sociologické paralely úpadku společnosti (projevuje se především v rodinných vztazích) a barbarských invazí (první z nich se odehrává útokem na newyorská dvojčata) zaznamenáme obdobným způsobem, jaksi na okraji centrálního děje. Invaze barbarů je ve srovnání s Úpadkem amerického impéria filmařsky invenčnější a podstatně divácky vděčnější už tím, že se odehrává na více místech a nepůsobí tak staticky. Smějeme se spíše s hrdiny než hrdinům, některé dějinné paradoxy už se nevztahují na řadu vedlejších postav. Plky o sexu, tolik příznačné, až znechucující v Úpadku amerického impéria, jsou zde potlačeny, témat k hovoru je víc.
Film vyznívá jako úsměvný humanistický apel. Dalším důvodem k udělení Oscara může být pro americkou Akademii Arcandova vypravěčská chuť ke kompromisům. Dobrým příkladem je křesťanství nemocniční sestry a "obžerný socialismus" Rémyho, kteří přece jen najdou společnou řeč. Podobně je tomu s Rémyho synem Sébastienem - ten je oproti otcově charakteristice pragmatickým kapitalistou. Jeho péče o otce s sebou nese sympaticky rozporuplné chování člověka, který se vyzná. Realita je tu nazírána v neidealizované podobě. Gesto rodinné citové vazby zvítězí nad základními rozpory mezi postavami. Barbar dostává lidské rysy, i když svědectví o 20. století ponesou jiní - zase ti méně dokonalí.
Kompromis a otcovský přístup ke všem postavám je podle mě nejvýznamnější ideologií tohoto chytrého filmu.
Invaze barbarů (Les invasions barbares, Kanada/Francie, 2002, 99 min), hrají: Rémy Girard, Stéphane Rousseau, Dorothée Berryman, Louise Portal, Marie-Josée Croze, kamera: Guy Dufaux, scénář a režie: Denys Arcand
Česká premiéra: v rámci Projektu 100 v kinech od 15. ledna do 31. dubna 2004!
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
