Italská pravice na rozcestí

Ve čtvrtek totiž rezignoval ministr hospodářství Domenico Siniscalco a jeho odchod nepřímo podnítil další spletitý vývoj ve středopravicové vládě.

Siniscalcovo křeslo zaujal vicepremiér Giulio Tremonti. Jedná se o poměrně zajímavou rošádu, neboť Tremonti tuto ministerskou funkci zastával už před Siniscalcem, ale na nátlak koaliční Národní aliance ji byl nucen opustit.

Siniscalco byl odbornickým, nezávislým ministrem, který působil jako profesor ekonomie na univerzitě v Turíně. Ve funkci mu chyběla politická podpora a také odvaha: četné mezinárodní kritiky, které znepokojovala kondice italské ekonomiky, odbýval s bohorovným klidem. Přesto si ale nevedl úplně špatně: byl tvrdým odpůrcem zkompromitovaného guvernéra ústřední banky Fazia a uvědomoval si, že v novém rozpočtu bude třeba učinit rozsáhlé škrty. Tato dvojí důslednost se mu ale stala osudnou; premiér Berlusconi se proti Faziovi nikdy zcela otevřeně nepostavil a Siniscalcův návrh rozpočtu narazil uvnitř koalice na silnou kritiku. Bylo jasné, že jeden z dvojice Siniscalco-Fazio bude muset odejít.

Fazio se k vyvození zodpovědnosti neměl, a tak Siniscalco učinil zřejmě jediný možný krok. Jeho nástupce Tremonti je však s Faziem na kordy už několik let. I nyní se pohádali při první příležitosti a guvernér v reakci na to předčasně odcestoval ze zasedání Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu. Mnohem závažnější ale je, jaký bude mít tento vývoj dopad na stabilitu italské vládní koalice. Ta je už několik měsíců ve stadiu klinické smrti a není zcela nemožné, že jí události posledních dní zasadí ránu z milosti. Jednotlivé strany pravého středu se totiž utápějí ve vzájemných rozporech a často se nedokáží shodnout ani na elementárních věcech. Pro příklady nemusíme chodit daleko: v poslední době to byla například opatření proti terorismu, zmiňovaná kauza Fazio či reforma volebního systému. Krok à la Schröder, tedy předčasné volby, měl nastat už dávno.

Už v souvislosti s posledně jmenovanou kauzou se ukázalo, že koalice je zcela neakceschopná. Přechod k poměrnému způsobu voleb prosazovali především křesťanští demokraté. Z jejich strany se ale nejednalo o nějakou předem dobře připravenou a vyargumentovanou reformu. Právě naopak: tato politická strana před jistou dobou v podstatě vypověděla poslušnost Berlusconimu a požadovala, aby premiér už v nadcházejících volbách nebyl lídrem pravého středu. Il Cavalliere, jak se mediálnímu magnátu přezdívá, to však odmítl. Změna volebního zákona tedy měla být pouhým východiskem z patové situace a ústupkem křesťanským demokratům.

Norma však narazila na oprávněnou kritiku opozice a prezidenta republiky a ani ostatním vládním stranám nebyla příliš pochuti. Její další osud zatím není zcela jasný, ale původní manévr se každopádně nepodařil, protože k uklidnění vztahů v koalici rozhodně nepřispěla.

Křesťanská demokracie po změně lídra nadále otevřeně volá a už několikrát pohrozila, že do voleb v příštím roce půjde samostatně. Berlusconi na to reagoval směsí slibů a výhružek, nicméně nyní vystoupil s překvapivým tahem. Po jmenování Tremontiho ministrem hospodářství hovořil o tom, že zcela souhlasí se snahou křesťanských demokratů o nalezení nejvhodnějšího volebního lídra. To samozřejmě způsobilo poprask, protože by to naznačovalo, že se premiér přiklání k požadavku svého koaličního partnera uskutečnit primární volby po vzoru levicové opozice. Ta vybere svého lídra v lidovém hlasování, které se uskuteční v říjnu. Právě tuto metodu chtějí křesťanští demokraté uplatnit i na pravém středu.

Zatím není zcela jasné, jakou formu primárek zvolí pravice. Berlusconi by na rozdíl od křesťanské demokracie preferoval, aby o lídrovi rozhodlo široké shromáždění předních politiků vládního uskupení, je ale možné, že na požadavek svých partnerů nakonec přistoupí. Křesťanská demokracie proti němu do boje vyšle předsedu Poslanecké sněmovny Piera Ferdinanda Casiniho, respektovaného politika, který už delší dobu patří k premiérovým kritikům. Do souboje pravděpodobně půjde i ministr zahraničí Gianfranco Fini, šéf Národní aliance. Několikrát se však vyjádřil v tom smyslu, že nehodlá vést nějakou ostrou kampaň a je v podstatě loajální k Berlusconimu.

Buď jak buď, současný předseda vlády má velmi dobrou šanci na úspěch a s tímto vědomím zřejmě k primárkám také svolil. S největší pravděpodobností se nepotvrdí spekulace, že s Finim uzavřel dohodu a roli lídra mu za čas předá. Berlusconi tak doufá, že v primárních volbách jasně zvítězí a obnoví svůj mandát. Kalkuluje s tím, že to bude silná zbraň proti jeho křesťansko demokratickým kritikům, kteří budou muset po předpokládané porážce složit zbraně.

Zdá se být ale mnohem pravděpodobnější, že se premiérovi naděje nesplní. Je dost dobře možné, že primárky ovládne, ale stabilitu Domu svobod, jak se vládní seskupení nazývá, to s největší pravděpodobností nijak neposílí. Poražení protikandidáti se totiž loajálně nestáhnou a nevyklidí cestu vítězi, jak to známe z primárních voleb, ve kterých se ve Spojených státech vybírají kandidáti na amerického prezidenta. Během souboje se naopak vztahy v koalici s největší pravděpodobností dále vyhrotí a i po jeho ukončení budou pokračovat ostré spory jednotlivých stran. Návrh Gianfranca Finiho aby všichni aktéři po primárkách jejich výsledek jednoznačně akceptovali a přikročili k vytvoření jednotné středopravicové strany bude totiž jen těžko realizován.

A tak nezbývá než doufat, že celá šachová partie nakonec nebude mít vliv na samotnou existenci bloku pravého středu. Aktuální volební systém strany donutil seskupit se do dvou základních těles, z nichž jedno se pohybuje napravo a druhé nalevo od středu. Díky tomu se země v posledních letech vymanila z neustálého střídání vlád, o jejichž podobě začaly konečně rozhodovat volby a ne taktické manévry partajních sekretariátů. Nyní se však zdá, že se pravicový blok zcela rozpadá a řítí se do rozdrobenosti. Je skutečností, že jeho vznik je zásluhou především Silvia Berlusconiho. Zrovna tak je ale pravdou, že premiér je v současnosti hlavní postavou, která jeho další existenci ohrožuje. Měl by z toho konečně vyvodit důsledky. Pro italskou pravici i pro italskou demokracii by to bylo jen dobře.