James Bond v přízračném mauzoleu Spectre
Začalo to ve Skyfall na Silvově ostrově, vybydleném místě plném ruin. Od té doby si James Bond pustá místa nese s sebou jako nový trademark. A Spectre ukazuje, že to je víc než jen vrtoch líných filmových architektů, kterým se už nechce stavět opulentní scény.
Vezmu to poněkud zkrátka – 24. bondovka je nejdražší, nejdelší a nejpomalejší. Připomíná táhlou noční můru a souzní s titulkovou sekvencí, v níž klíčovou roli hrají vedle klasického motivu oka ještě chapadla chobotnice a její inkoust. Agent 007 pak opět diváky provede na své pouti za padouchem exkluzivními lokacemi od Mexika až po Tanger, ale ještě nikdy se jeho svět nezdál tak důsledně potemnělý, prázdný, přízračný. Prolezlý chapadly pochyb a melancholie.
Bond v ruinách (paměti)
Jako by se doslova rozpadal před očima. Je to odcizený prostor těsně před demolicí a režiséru Samu Mendesovi často záleží mnohem víc na zachycení atmosféry dějiště než na samotné spektakulární akci, kterou do něj následně zasazuje. Kameraman Hoyte Van Hoytema kombinuje kontaktní ruční kameru se svými typickými symetrickými kompozicemi. Zašlé barevné spektrum a použitý 35mm filmový materiál ani omylem nepřipomínají oslnivý digitální rej světel Skyfall. Ve Spectre vládne mlha a šero. Fascinace bondovskou smrtelností, pomíjivostí a stářím, která vyprovází celou craigovskou tetralogii, tu nachází pomyslný zenit.
Už Mendesův předchozí zápis do bondovského kánonu ukázal, že filmař jako vůbec první vnímá prostředí především jako (rozbité) zrcadlo duše agenta Jejího Veličenstva, který se v Casinu Royale odvrátil od modelu jednoduché akční podívané a začal pátrat po identitě a motivacích 007. Skyfall tak byl zároveň výpravnou špionskou akcí i metaforou bondovského univerza jako silné a odolné tradice, která je ale zpochybňována postmoderním světem špionáže. Spectre pokračuje tam, kde skončila Bondova cesta do rodné usedlosti Skyfall – ohledáváním minulosti a nelehké současnosti kdysi neomylného střelce a bonvivána.
Z určité perspektivy připomíná Spectre zvláštní směsici deliria, noční můry a pozvolné terapeutické procedury, která pracně sestavuje jednotlivé střípky a skládá z nich povědomý obraz, z něhož se vyloupnou pilíře série, ale zcela jiným způsobem než třeba v pokleslé výroční encyklopedii Dnes neumírej, v níž se Bond loučil s bezstarostným obdobím povrchního šarméra Pierce Brosnana. Zatímco tam šlo o absurdní surfování mezi náhodně pohozenými artefakty, Spectre působí spíš dojmem skličujícího mauzolea, kde má každý známý předmět dvojí význam. Jednak brnká na strunu nostalgie, ale především intenzivně znejišťuje, čím James Bond vlastně je a může být.
Podobně jako Mission Impossible: Národ grázlů je i Spectre příběhem střetu dvou světů – světa lidských vykonavatelů spravedlnosti a světa dokonalých systémů, v nichž už není lidský a (po)chybující prostředník zapotřebí. Bond stejně jako Ethan Hunt ve filmu především obhajuje smysl své existence. A podobně jako Ethan Hunt tak činí přimknutím se k velmi starosvětským rekvizitám, žánrovým postupům a modelům hrdinství. Americký kolega si ale díky přesnější režii a chytřejšímu scénáři vedl v tomhle gambitu o něco přesvědčivěji.
Mrtví jsou živí
Spectre skutečně je rozpadlou a unavenou bondovkou, ale je to únava, která vychází z prostředí a postav, které film zobrazuje. Všichni tu působí jako přízraky, dokonce i všemocná zločinecká organizace je spíš sbírkou mátožných marionet, které ve stínech pronáší svoje obezřetné fráze. Film vedle tradiční „gun barrel“ sekvence nezvykle uvozuje titulek „The dead are alive“, což společně se strhující předtitulkovou scénou z mexického Svátku mrtvých jasně předurčuje styl vyprávění. I souboj Bonda a „autora vší jeho bolesti“, kterého si úlisně vychutnává Christopher Waltz, ustupuje před přízrakem smrti. Vypůjčím si nesmírně trefnou glosu z recenze The Telegraph: Spectre je především aktem čisté filmové nekromancie.
Bond bilancuje, fascinovaně sleduje temná chapadla a v komorním finále, podobně jako ve Skyfall, čelí zasunutým traumatům, která mají podobu „strašidelné ruiny na odstřel“. A katarze doslova svádí k tomu, aby právě tenhle film uzavřel Craigovu epochu. Rozpaky, které po něm zůstanou, nejsou vůbec na škodu. Dotýkají se totiž samotné podstaty série a její životaschopnosti v době, v níž Bond musí nutně působit jako starý exponát.
Daniel Craig přenechává svým nástupcům agentské brnění, které jako první skutečně potřísnil krví a pochybami. A Sam Mendes k němu připojuje lehký dovětek: je jedno, jak tohle brnění budete nosit, vždycky vás bude škrtit. Spectre se zařadí ke kontroverzním „rozvratným“ bondovkám jako Povolení zabíjet či V tajné službě Jejího Veličenstva. Jak v kánonu nakonec obstojí, ukáže až čas. Ostudu mu ale v žádném případě nedělá.
Hodnocení: 80 %
Spectre (Sam Mendes, Velká Británie / USA, 150 minut)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
