James Ginzburg: Album „Emptyset v jeskyni“ nečekejte

Zatím posledním místem, kde Emptyset vystoupili, byl krakovský festival Unsound, kde také vznikl následující rozhovor s polovinou projektu – Jamesem Ginzburgem, který je zároveň jedním ze zakladatelů platformy Multiverse, fungující od roku 2004.

Raná tvorba Emptyset, kterou jste letos shrnuli minikompilací Trace 2005-2009, je radikálně odlišná od toho, co pod hlavičkou stejného projektu vydáváte od roku 2009 až do současnosti. Co vás k té změně vedlo?
S Paulem jsme se poznali úplně náhodou. Hledal nějaké studio, kde by mohl dotáhnout do konce svoje techno tracky, a v telefonním seznamu našel číslo právě na nás. Takže jsme mu poskytli prostor v Multiverse a tím to celé začalo. Já jsem tenkrát skládal hlavně klubové věci ovlivněné tehdejším technem a taneční elektronikou, takže jsem Paulovi navrhl, že bychom mohli zkusit něco zprodukovat společně, protože se mi nechtělo to celé nechat odeznít jen v čistě obchodní rovině.

Výsledek zněl v kontextu té doby přirozeně, takže naše spolupráce pokračovala, ale když jsme po několika letech a pár vydaných dvanáctipalcích chtěli natočit celé album, všechny pokusy o nové skladby zněly najednou strašně klišovitě a spíš jako karikatury našich dříve vydaných věcí. Což bylo docela depresivní zjištění, takže jsme došli k závěru, že tudy cesta dál nevede.Jednou, když jsme zase byli ve studiu a už jsme začínali být vzteklí z toho, že na nic nového nemůžeme přijít, tak jsme jen v návalu zlosti zkusili vytvořit co nejdivnější sonickou změť, která se nakonec stala základem pro budoucí první track naší debutové desky.

Jednoduše jsme prohnali pár zvuků přes různý hardware a pořádně přidali na hlasitosti a výsledek zněl i přes absenci beatů docela zajímavě. Takže jsme začali zkoušet, jak moc si můžeme hrát s celistvostí jednotlivých zvuků, než navzájem ztratí úplnou spojitost, a zjistili jsme, že to je docela zajímavý prostor pro objevování. A protože už jsme po předchozí negativní zkušenosti rezignovali na skládání regulérních tanečních tracků, u kterých člověk pořád musel přemýšlet, jestli lidi na parketu donutí rozhýbat, jestli mají ideální tempo, jestli zapadnou do klubové atmosféry, mohli jsme zůstat jen u hluku, který nás bavil. A to byl vlastně prapůvod proměny Emptyset.

Emptyset – Demiurge|foto: Subtext

Zasahujete nějak zásadně do struktury skladeb při svých vystoupeních?
Není to moc velký rozdíl, řekl bych. Hrajeme materiál ze všech tří desek, ale samozřejmě se nikdy nejedná o zcela identické verze s těmi studiovými. Spíš se snažíme vybírat skladby, o kterých si myslíme, že se pro živé hraní hodí nejvíc, a vedle všeho toho noiseu a droneů do nich dokážeme zakomponovat aspoň nějaké rytmické pasáže. Nicméně výsledná podoba rozhodně není na míle vzdálená originálům.

Kdy se vlastně projekt Emptyset představil naživo poprvé?
To bylo vloni na montrealském festivalu Mutek v Kanadě. Poslali jsme organizátorům kopii našeho druhého alba Demiurge a oni nás požádali, jestli bychom mohli doplnit i vizuální část. Vzali jsme to jako dobrou příležitost zkusit si připravit kompletní live set, aniž bychom ovšem tušili, v jak krátkém čase budeme muset všechno stihnout. Ale aspoň nás ten stres přinutil si ujasnit některé věci s tím spojené. Původně jsme totiž coby Emptyset žádná vystoupení, nebo nedej bože celé turné, ani neplánovali. Já měl za sebou několik let DJingu, takže jsem si chtěl od všeho toho maratonu kolem, a vůbec životního stylu s tím spojeného, spíš odpočinout. Nakonec mě ale docela příjemně překvapilo, že celý proces přípravy na živé hraní byl ve výsledku docela zábavný a v některých momentech i inspirativní.

Plánujete někdy v budoucnu zopakovat způsob natáčení desky Medium?
Je sice pravda, že materiál pro naše připravované nové album už teď obsahuje nahrávky z různých míst a Multiverse je především určitým centrem, kde všechno shromažďujeme, ale rozhodně nechceme na nahrávání v klasickém studiu zanevřít. Myslím, že bychom se velmi snadno mohli stát karikaturou sami sebe, kdybychom v něčem podobném pokračovali. Začalo by se o nás říkat „To jsou ti chlápci, co natáčejí desky v různých barácích a na divných místech“ a skončilo nálepkou archeologický nebo architektonický projekt. Pro nás to byl v té době svým způsobem přirozený krok – pohrávali jsme si s myšlenkou využití prostoru jako procesoru pro výsledný signál a zároveň máme zálibu v architektonických zvláštnostech.

Nahrávání desky ve woodchesterském sídle tak bylo jistou extenzí téhle naší snahy nebo idey. Určitě nás víc baví pracovat v prostředí, které je akusticky nějak zajímavé nebo výjimečné, ale nemyslím si, že bychom třeba vyrazili do Gízy a výsledkem toho výletu by byla deska pojmenovaná Pyramidy v Gíze. Nicméně zrovna nedávno jsme si na prosinec zarezervovali jeden jeskynní systém na okraji Londýna, abychom tam pořídili terénní nahrávky, protože se prý z akustického hlediska jedná o zcela unikátní prostor s opravdu dlouhou ozvěnou. Půjde ale spíš o vytvoření určité části zvukového spektra pro budoucí desku, než že bychom se odtamtud vrátili s albem pojmenovaným Emptyset v jeskyni.

Další věc je, že woodchesterské sídlo bylo v tomhle ohledu opravdu unikátním místem – jak po architektonické a historické stránce, tak samozřejmě po té akustické. A navíc jsme vlastně byli i prvními, kteří ho využili k nahrávání. Podobných míst už ve Velké Británii moc nenajdete, jestli vůbec nějaká. A pokud ano, tak stoprocentně ne v okolí Londýna.

Vaše aktuální EP Collapsed vyšlo u labelu Raster-Noton, jak došlo k téhle spolupráci?
To je docela vtipné, protože během práce na našem debutu jsme přemýšleli o labelech, které by nás mohly vydat, a Paul zmínil, že by bylo skvělé, kdyby to byl právě Raster-Noton. Jenže nakonec nedošlo ani k zaslání dema, protože jsme z nějakého záhadného důvodu získali pocit, že by skončilo někde ve vzduchoprázdnu. A když jsme před rokem hráli v Berghainu na noci ≠Not Equal, přišel za námi Carsten Nicolai s tím, že by býval rád slyšel Demiurge před vydáním, což nás samozřejmě potěšilo. Začali jsme se bavit o eventuálním releasu u Raster-Noton a po třech, čtyřech měsících, kdy bylo ticho po pěšině, nám najednou přišel e-mail s otázkou, jak se to má s tou nahrávkou. My už zrovna pracovali na novém materiálu, takže jsme se ho jen rozhodli trochu přizpůsobit faktu, že vyjde u Raster-Noton, a výsledek znáte.

Můžeš na závěr pár větami popsat aktuální situaci okolo Multiverse?
V současné chvíli je nás šest, kteří se starají o chod celé společnosti, a daří se nám dobře. Což je svým způsobem zajímavé, protože pod hlavičkou Multiverse najdete tak rozdílné labely jako Pinchův Tectonic nebo po sedmi letech v loňském roce znovuobnovený Subtext a další projekty kolem. Z nějakého zvláštního důvodu to ale celé drží pohromadě. Možná i proto, že už spolupracujeme docela dlouho – Multiverse jsme s Robem a Jamesem založili v roce 2004, což se mi teď zdá jako celá věčnost, a jsme pořád tady. Máme krásné studio a opět fungující Subtext, z čehož mám já osobně velkou radost.

Před osmi lety jsme tehdy začínajícímu projektu Vex’d vydali dva dvanáctipalce, ale když se rozhodli přejít ke značce Planet Mu, tak jsem s Rolym na nějakou dobu ztratil kontakt a celý Subtext uložil k ledu. Po návratu do Bristolu jsme se ale zase začali vídat a pak jednou úplně zčistajasna za mnou Roly přišel do studia s deskou, kterou udělal během dvou týdnů po tříleté pauze od skládání. Hovořím samozřejmě o Aftertime. A já měl po dlouhé době znovu pocit, že slyším něco opravdu nového, tak jsem se ho jen pořád dokola ptal, jestli to můžeme vydat. Roly věděl, že máme s Paulem dokončené nové album coby Emptyset, a dal si podmínku, že nám Aftertime poskytne k vydání jedině tehdy, když znovu obnovíme label Subtext a Demiurge se na něm objeví jako první. A tak se vlastně Subtext znovu vrátil na scénu...