John Cage: ticho v umění není skutečným tichem

17. březen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02285045.jpeg

John Cage byl jedním z nejvlivnějších hudebníků 20. století. Svými tvůrčími postupy zasáhl i další druhy umění jako tanec, divadlo, poezii nebo film. V roce 1961 vydal výbor svých textů pod názvem Silence. S padesátiletým zpožděním jsme se díky nakladatelství Tranzit dočkali i jeho vydání v českém jazyce.

Jméno Johna Cage se dá skoro považovat za synonymum experimentální hudby. Za posledních sto let se zřejmě nenašel nikdo, kdo by tak výrazně vykročil z dosavadních zavedených postupů jako právě tento kalifornský skladatel. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je skladba 4’33, která neobsahuje ani jednu notu. Právě absence konkrétních zvuků se stala jedním z nejvýraznějších projevů jeho hudby.



Skladatel vycházel z faktu, že ticho není nikdy úplně prázdné a naopak funguje vždy jako svébytný zvuk, který se nikdy neopakuje. „Pokud se necháte uzavřít do zvukotěsné komory, slyšíte dva zvuky. Jeden vysoký, který vydává vaše nervová soustava a jeden hluboký, jejž má na svědomí krevní oběh," zmiňuje hned několikrát John Cage v knize Silence.

Zásadním rysem jeho komponování byl také princip náhody, za kterým se skrýval projev úcty k přírodním zákonům. Nezřídka se John Cage nechal inspirovat kazy papíru nebo házením mincí. Byl také průkopníkem používání nových technologií a v elektronických nástrojích viděl nepoznané možnosti k vyjádření. Zákonitě pak odsuzoval jejich použití v dosavadních kompozičních postupech.

Texty, které autor sám vybral do sbírky Silence nejsou ani trochu přímočaré a konkrétní. Naleznete zde přednášku, jejíž odstavce se dají číst v libovolném pořadí a navíc se kterýkoli z nich dá vynechat. Pak tu jsou statě, které se při správném čtení mají překrývat, John Cage se nebojí využívat refrény i v psaném projevu a samozřejmě nechybí dostatek ticha. Ostatně sám autor v předmluvě píše: „nedělám to, abych šokoval, dělám to z potřeby poezie." Hravost, nekonvenčnost a nenapodobitelná forma perfekcionismu, kterou známe z jeho hudebních děl se tak odráží i v psaném projevu. Každý jednotlivý text je doslova performancí a sluší se dodat, že forma nevítězí nad obsahem, ale naopak jej ještě umocňuje.



Když přistoupíte na hru, kterou s vámi autor hraje, vyjeví se vám jeho výjimečnost. John Cage vysvětluje, proč je schopen zkomponovat skladbu, která se dokáže zásadně měnit s každou interpretací. Neskrývá svou fascinaci novými technickými možnostmi, předestírá, proč se chce odklonit od evropské hudební tradice. Nechává ale také cíleně nahlédnout do svého soukromí: ať je to prostá houbařská vášeň nebo zapálení pro zen-buddhismus či pro učení mistra Eckharta. Nakolik byla právě tato filosofie pro skladatele důležitá, odkrývá nejen v samotných přednáškách a článcích, které uspořádal do knihy Silence, ale i v jakýchsi deníkových útržcích, jimiž jednotlivé texty prokládá.

Kniha Silence, která inspirovala řadu umělců své doby neztrácí na aktuálnosti ani dnes. Je totiž poctou umění jako takovému, manifestem odvahy v překračování zavedených mantinelů a v neposlední řadě cestou do hlubin géniovy duše.

autor: opí
Spustit audio