Karlovarská pěna dní 3: Lázně ducha... a lázně

Klid je v tom domě takový, že tu do nedávna sídlily Lázně ducha. Letos jsme je ve známých dvěřích nenašli. Snad jejich zrušení nesouvisí s našimi dýchánky a filmově-kritickými pokřiky. Každopádně výběrovému tichu vyprší záruka vždy, když v údolí začne fungovat Poštovní dvůr a v něm stage hostící všechny až příliš stálé stálice české popové scény.

Rušení nočního klidu známými popěvky má svoje klady – kdy jindy spatříte dramaturga Radia Wave zpívajícího v negližé refrén Ameriky nebo provozujícího air guitar na Oheň. Horší to ovšem je, když má člověk lehký spánek. To se o něj občas pak druhý den pokouší filmové koma a musí chtě nechtě najet na spánkovou reflexi, jejímž velkým propagátorem a vyznavačem je... ale to vám vážně prozradit nemůžu.

Lehké záchvěvy se u mě poprvé dostavily včera – noční příprava na masterclass Michela Gondryho, brzké vstávání, hodinové naslouchání velmi specifické angličtině francouzského milovníka snů a do-it-yourself kultury a na poměry čelistní dramaturgie netypicky poklidný snímek To je Martin Bonner, měl pak co dělat, aby nezaznamenal jednoho klimbajícího diváka. Mdloby naštěstí rychle odezněly.

Z filmu To je Martin Bonner|foto: MFF KV

Byla by vlastně škoda pohodový debut kyperského rodáka Chada Hartigana bohapustě prochrápat. Mnoho harmoničtějších a smířlivějších titulů tady člověk nepotká. Příběh o stáří, osamělosti, přátelství, starých vinách a nových začátcích sice místy prozrazuje určitou neobratnost a nepůvodnost, ale všechny podivné momenty vyváží slušně napsané dialogy, vtipně pointované situace, civilní režie a především dva představitelé hlavních rolí.

Díky Paulovi Eenhoornovi a Richmondu Arquettovi by film fungoval i jako rozhlasová hra. Už dlouho jsem necítil takové potěšení z příjemných hlasů, které se navíc báječně doplňují. To pak člověk snadno zapomene i na to, že Chad Hartigan, sám syn misionářů, trochu krypticky poletuje mezi idylizací a ironizací křesťanské komunity a má rád detaily na hrdiny opřené o sklo, skrz které svítí slunce (tomu by se už dalo říkat Sundance záběr, myslím). Každopádně to slunce v duši si člověk vážně odnese, takže za mě všechno v pořádku.

Spoustu slunce si člověk užije i v dalším debutu, Zlaté kleci Diego Quemady-Dieze. Tentokrát to ale není slunce přívětivé, nýbrž spalující a vysušující. Skupina několika mladých lidí ze Střední Ameriky se vydává na cestu za lepším životem, prašnými cestami, na střeše vlaku, obklopeni nebezpečími – od mexických autorit, přes místní divoké gangy až po militantní americké lovce přeběhlíků.

Z filmu Zlatá klec|foto: MFF KV

Možná bych se za to měl stydět, ale i když je ve Zlaté kleci všechno na svém místě, film vkusně pracuje s poetickou ruční kamerou, má přesvědčivé herce i solidní atmosféru, naprosto na mě nezapůsobil. Alespoň ne tak, jak by měl. Je v něm až moc subtilní lyriky, lakoničnosti, kterou ale vzápětí přebíjí zjitřená doslovnost, hezkých záběrů, které připomínají něco a někoho jiného. Nejde o drásavý zážitek, ale spíš o povědomou projížďku stanicemi La Vida Loca, Sin Nombre, Fast Food Nation... a zkušený cestující si jistě vybaví další.

Paradoxně tak film místo burcování spíš opakuje to, co člověk ví, zná a několikrát viděl. Přitom nemá nic, čím by vybočil z řady, snad jen herce, oceněné v rámci sekce Un Certain Regard v Cannes. Spánková reflexe jako taková u něj nehrozí, ale emocionální klimbání ano. V Karlových Varech je ale i takové klimbnutí vlastně fajn. Festival má totiž v záloze kontroverzní mexický sociální masakr Heli, který (pokud všechno půjde dobře) bude námětem mého dalšího pěnění.

Dneska ale žádné drásání – večer premiéruje Velká nádhera Paola Sorrentina a ve mně se probouzí mladistvý felliniovec. Hrozí první vrchol festivalu. Prostě, římské lázně ducha... a lázně.