Když míň je DISKO

Už samotný název trojice z australského Melbourne, která se dala dohromady v roce 2003, upomíná na inspiraci nalezenou u kouzelníka špinavého rocku Stevea Albiniho. Přesněji u jeho nekompromisní kapely Big Black z osmdesátých let, podle jejíž písně se protinožci pojmenovali. U toho ale souvislosti nekončí. S Albinim a jeho současnými legendami Shellac My Disco sdílejí i estetiku maximálně koncentrovaného rokenrolu zbaveného zbytečností a balastu, a třeba i zálibu ve starých kytarách Travis Bean s hliníkovým krkem, který jim propůjčuje zvláštní řezavý zvuk. A možná jsem ještě nezmínil, že své desky (s výjimkou první) nahrávají v Albiniho chicagském studiu Electrical Audio.

První album My Disco z roku 2006 se zvučným názvem Cancer přineslo pětadvacetiminutový výplach, jehož repetitivní strojové riffy nasekané lichými rytmy i vokální projev přiznávaly silný vliv právě ze strany Shellac. O dva roky mladší druhá deska Paradise, vydaná původně na vlastním labelu kapely Numerical Thief, posunula My Disco ještě víc směrem k nervnímu minimalismu. Sveřepě opakované figury (často tvořené jen jediným tónem nebo akordem) střídají exploze syrového kytarového hluku a pod tím pochodují až tanečně vyznívající bicí. Loňské třetí album Little Joy už vyšlo u stáje Temporary Residence Limited. Hudba na něm je ještě soustředěnější. Pulzující kytary se během dlouhých minut postupně, skoro neznatelně propalují až k hypnotickému rauši o jedné notě, rytmy už nepokrytě sledují jediný cíl, kterým je uvést posluchačovy nohy do nekontrolovatelného robotického pohybu.

My Disco jsou ze světa, kde nemají místo klišé typu sloka-refrén-sloka-refrén, kde se napětí nerodí z pompézně klenutých melodií. Jejich dramata se odehrávají nenápadně, mezi zelektrizovanými, zdánlivě rovnoběžnými řádky. Nejbližší příležitost nechat se do nich vtáhnout se vám naskytne v sobotu 3. září v pražském klubu 007.