Když v O2 Aréně proběhl rockový sabat

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU REPORTÁŽ!

Viděl jsem člověka maximálně nabouchaného energií, která z něj v jeho dvaačtyřiceti letech vyletovala v tlustých provazcích. Tehdy mi došlo, že kočírovat takovou sílu uvnitř sebe sama je často velmi těžký úkol. Už se nedivím, že Trent mimo umělecké výrony bojoval s démony všemi možnými způsoby, z nichž některé z nich měly bohužel dvojité ostří.

Zatímco na legendárním koncertu ve velké Lucerně před 15 roky Reznor vrhl do publika nejen celou sadu bezdrátových mikrofonů, ale i kytaristu uprostřed kytarového sóla a nakonec znemožnil pokračování koncertu popleněním celé nástrojovky na zšeřelém pódiu po základním bloku, před dvěma roky ohleduplně podával do publika vodu k osvěžení a místo šíleného exhibování ve vypjatých pasážích se stahoval do pozadí. Když ale z příšeří přistoupil k mikrofonu, nikdo nemusel pochybovat, že před natěšeným publikem stojí maestro v plné síle. Ba naopak. Zatímco v raušových letech kolem sebe punkově rozhazoval energii nazdařbůh, v dnešních dnech ji koncentruje v sobě a v přesných dávkách ji pozitivním, i když zároveň temným způsobem vysílá k cílům, které má dobře zacílené.

Proč tak dlouhý úvod, než se dozvíte nějaké faktografické informace z jejich středečního koncertu rozlučkového turné? Protože právě o jedinečnou práci s energií jde během koncertů Nine Inch Nails především. Spousta hnidopichů předem odsuzovala koncert pro jeho umístění v odosobnělé O2 Aréně, a přesto můžu říci, že po prvních rytmech úvodní Somewhat Damaged tyto dohady už nikdo neřešil. První smršť včetně dvacet let staré Terrible Lie smetla část bicích z bubenického stupínku a polovina přítomných v kotli vytvořila masivní rozbořenou hladinu, z které tu a tam vyletovaly kusy oděvů a podobně. V polovině koncertu byla do soundu začleněna nejen předělávka Metal od aspergrovského hitmakera Garyho Numena i pomalejší instrumentálky s netradičními nástroji v hudbě Nine Inch Nails, jako jsou kontrabas nebo xylofon. Jakmile jsme se blížili k závěru vystoupení, show znovu začala nabírat neskutečné obrátky, které na konci s hity The Hand That Feeds a Head Like a Hole zvedly ze sedaček i většinu doposavad sedícího publika a rtuťovitého osvětlovače vysvlékly do půl těla. Párty dostala přídavek včetně stařičké Dead Souls od postpunkových Joy Division a byla zakončena elegantní baladou In The Twilight.

Nine Inch Nails|foto: archiv

Na čtyřiačtyřicetiletém Reznorovi je vidět, jak moc prožívá každou minutu vystoupení a zároveň má celou scénu včetně agresivních světel, tří spoluhráčů a setlistu bezvadně připravené. Bezchybné marketingové inženýrství bylo prokrveno neoddiskutovatelným muzikantským kumštem a na závěr posvěcené na nevšední svátek obohacením o vhodného undergroundového žhaviče Aleca Empira z původně digipunkových anarchistů Atari Teenage Riot. Pokud má takto vypadat ohlašovaný konec kariéry Nine Inch Nails, pak je to rozlučka s hrdě vztyčenou hlavou.