Kniha mého srdce - Egypťan Sinuhet

Sinuhet je vlastně takový egyptský plaváček. Jeho rodiče ho najdou v rákosovém koši na břehu Nilu. O jeho skutečném, velice vznešeném původu se on i čtenář dozvídají až o dost později. Jako syn prostých vesničanů má být vojákem, což skýtá jisté výhody - nemusí se učit číst a psát, a přesto se může stát slavným a uznávaným. Sinuhet chce být ale lékař. Se sílícími znalostmi, které získal jak v chrámové škole, tak později praxí a zkušenostmi z cizích krajů, slábne jeho víra v sílu bohů a zakořeněných tradic.

Jeho cesta ho - jako velice schopného odborníka - Sinuhet se například nebál otevírat lebky a operovat tak mozek, což bylo něco neslýchaného - zavedla až na dvůr faraónů. Za jeho život se jich vystřídalo hned několik - zažil Amenhotepa III., Achnatona, Smenchkarea, Tutanchamona, Aje i Haremheba.

Waltariho Egypťan Sinuhet s podtitulem Patnáct knih ze života lékaře je inspirován nejen autorovými vlastními zážitky, ale i skutečným staroegyptským dílem známým jako Povídka o Sinuhetovi nebo také Vlastní životopis Sinuhetův, k čemuž se autor přiznává prostřednictvím své postavy. Skutečný Sinuhet žil ale asi o pět set let dříve než ten románový a nebyl lékařem, ale státním úředníkem.

I přes fiktivní postavy i příběhy jsou poměry a celé období egyptských dějin popsány velmi věrně a fundovaně. Slabiny má pouze Waltariho představa Sinuhetova pobytu na Krétě, protože krétské písmo nebylo ještě v té době rozluštěno a autor se tak pro popis minojské kultury nechal inspirovat pouze uměním.

Příběh románu skýtá nesčetně mnoho možností, jak ho vnímat. Někdy je ovšem chybně opomíjen jeho reálný kontext. Sám Waltari říkal, že psal o své vlastní době v historickém převleku. Kniha vyšla v roce 1945, bezprostředně po skončení druhé světové války, pozornému čtenáři potom neunikne popis autorovy deziluze ze stavu vlastní země, ovšem zamaskovaný v papyrovém přebalu. Na svých postavách ukázal důležitost víry v hodnoty, toleranci a svobodu.

Mika Waltari v roce 1945

Waltari byl ovlivněn nejen druhou světovou válkou, válka ho provázela vlastně celý život. Během zimní a poté takzvané pokračovací války dělal novinařinu a působil i ve finské kontrarozvědce, zážitky z téhle doby jsou inspirované knihy Pravda o Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Ve stínu sovětské špionáže. Tyhle knihy byly Sověty pochopitelně z finských knihoven odstraněny.

Nejvýznamnější složkou jeho tvorby jsou historické romány. Výrazně se inspiroval vlastními cestovatelskými zážitky, například z Paříže nebo Istanbulu, zajímalo ho totiž setkávání západní kultury s islámským světem. Například v Egyptě, který se stal dějištěm hned několika jeho nejslavnějších děl, ale paradoxně nikdy nebyl.

Waltari byl neobyčejně plodný autor. Z jeho pera vyšlo 29 románů, 15 novel, 6 pohádkových sbírek, 6 sbírek poezie a 26 dramat. Psal také scénáře pro film a rádio, literaturu faktu, překládal, napsal stovky přehledů a článků. Jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků.
Není ani divu, že toho tolik stihl, vždyť první knihu vydal už v sedmnácti letech! Nevyhnul se ani literárním skandálům, některé jeho novely, zejména z padesátých let, nebyly vydávány pro obscénnost.

V roce 1970 byla jeho tvorba oceněna, když dostal čestný doktorát univerzity v Turku.