Koprodukční Jánošík si hodně bere, ale málo dává
Sedm let trvalo, než se koprodukční projekt Slovenska, Česka, Polska a Maďarska propracoval do kin. Výpravná biografie legendárního slovenského zbojníka se pyšní vysokým rozpočtem i renomovanou režisérkou. Na vskutku epické stopáži však Juro Jánošík mnohem více bere, než dává. Aspoň tak to vidí Vítek Schmarc.
Legendárního Juraje Jánošíka známe především jako uvědomělého bojovníka proti vrchnosti, který "bohatým bral a chudým dával". Poněkud socialismem načichlý obraz revolucionáře překresluje nejnovější koprodukční verze jeho životopisu do podoby portrétu rebela bez příčiny - mladíka, který zboj nechápe jako ideologický odboj, ale spíše jako možnost být svobodný a skrze tuto svobodu najít sebe sama. Film Jánošík: Pravdivá historie tak není heroickým portrétem zbojníka, ale lyrickým vyprávěním o charismatickém bouřlivákovi, jenž příliš nechápal, s čím si zahrává.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Dílo renomované polské režisérky Agnieszky Holland a její dcery Kassii Adamik po technické stránce splňuje většinu nároků kladených na velkofilm. Natočené je s citem pro detail, estetiku obrazu i rytmus vyprávění. Pracuje s výbornými protiklady nestabilní ruční kamery (akční scény) a epickými celky, které propůjčují snímku potřebnou vertikálu. Vskutku mistrovské jsou lyrizující vsuvky života v dědinách a na kolibách, v nichž se věrně obráží živelnost, nespoutanost a hypnotický rytmus pohanských rituálů. Jánošík ale mile překvapí i v bojových scénách, které sice nejsou velkolepé, ale přinejmenším nabízejí solidní choreografie a dynamický střih. V tomto ohledu zápolí film jen s lacině naaranžovaným soundtrackem, který za výpravným děním značně pokulhává.
Kdyby zůstalo pouze u barvité sondy do života horalských komunit v 18. století, byl by Jánošík velmi obstojnou podívanou. Jenže ono tu přece běží především o velký příběh zbojníka - a jako ten film ztroskotává. Příčiny nutno hledat především ve scénáři, který sice sumarizuje historicky věrná fakta, ale velmi mechanickým a nevynalézavým způsobem. Děj postrádá soudržnou nosnou linii a skládá se z dalších a dalších vsuvek a odboček. Výsledkem má být pohled do života zbojníků (což se vcelku daří), ale též psychologická studie mladého kapitána Jánošíka. A právě tady nutno hledat kámen úrazu.
Scenáristka Eva Borušovičková neví, jakou cestu ke svému hrdinovi zvolit. V dialozích předepisuje krkolomné a nic neříkající větné konstrukce ("Moc to nechci a budu to mít, ty jsi po něčem taky toužil a nakonec jsi to dostal."), v introspektivních odbočkách používá neohrabaně náboženské symboly. Navzdory snaze režisérek udělat ze snových vizí alespoň výtvarně zajímavý doplněk působí Jánošíkovy hovory s pannou Marií a lži-Kristem jako kýčovitý a nejapný přehmat. Na jedné straně se tu usiluje o nemytologický portrét hrdiny s lidskou tváří, na straně druhé dochází k nadužívání ikonických motivů. Z nelogického slepence vychází velmi nevěrohodný charakter, který epickou stopáž nemá šanci udržet pohromadě.
Své odvádí i post-synchron Václava Jiráčka, který nepopiratelně má ve tváři vepsáno rebelantské kouzlo věčného chlapce, ale jakmile zazní jeho drmolivý a monotónní hlas, je po charismatu veta. Jednoznačně lépe vyznívá Ivan Martinka, který svého Uhorčíka vysekl s velkým nasazením a živelností. Z Jánošíkovy družiny vyčnívá démonický Huncaga Michala Zebrowského a zádumčivý Gabor v podání Eryka Lubose. Další hvězdná jména se topí v copaté zbojnické kapustnici a nevýrazně vyprofilovaných charakterech.
Jánošík je na jednu stranu krásně natočenou zbojnickou baladou, která oslavuje nespoutanost i živelnost, uměřeně pracuje s erotickými motivy i brutalitou. Na druhou stranu se však jedná o scénáristicky nezvládnutý počin, jehož ústřední postava se rozmělňuje v nepřesvědčivém a nezáživném ději. Za tímto úskalími stíhaným projektem tak zůstává velmi trpká pachuť nesplněných nadějí. Řemeslně se Jánošík může měřit se špičkou, ale jak už to tak bývá - jen řemeslo nestačí. A na spásnou myšlenku se čeká marně.
Hodnocení: 60%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
