Král soft rapu Drake potřetí a znovu skvěle

25. září 2013

V hip hopu se za posledních pět let udála malá revoluce, během níž byla přepsána genderová pravidla žánru. Dříve byl rap spojován se sebevědomou maskulinitou, jenže pak přišel zlom, který pořádně zamíchal stereotypem rappera jako svalnatého pouličního bojovníka.

Mohutný nástup ženských rapperek a queer MCs je jen důsledkem této proměny, kterou iniciovala vlna mužského emo rapu v čele s Kanyem Westem a jeho albem 808s & Heartbreak z roku 2008. Po něm se vyrojili zranitelní, pochybující nebo rovnou melancholičtí MCs, kteří rapují o emocích a bez mrknutí oka přejdou do R&B a zpěvu. Ať už za tím stojí proklamovaná krize mužství, zvětšující se kupní síla ženských fanynek rapu anebo něco úplně jiného, o pět let později už je největší rapovou hvězdou ve vesmíru Kanaďan Drake, věčně zachmuřený, emočně rozpolcený milovník, který místo drogového dealera připomíná spíše podomního prodejce životních pojistek. Právě vydává své třetí dlouhohrající album Nothing Was The Same.

Říkejme tomuto žánru třeba soft rap po vzoru soft rocku, který na začátku 70. let vyslyšel poptávku po nekonfliktním rádiovém materiálu zbaveném generační vzpoury. Samozřejmě že soft rock zrodil chodící parodie na rock – kapely jako Chicago a Toto – nebo Billyho Joela a Eltona Johna, ale také třeba Fleetwood Mac – kapelu, která s rockovým formátem pracovala velmi neortodoxně a vynalézavě a na svých vrcholných deskách jako Rumours stvořila něco velmi originálního. Drake je vlastně trochu jako Fleetwood Mac hip hopu, společně se svým dvorním producentem Noah „40“ Shebibem a dalšími spolupracovníky míchají zvláštní koktejl, do kterého na jedné straně spadá futuristický trap a na druhé disko a soul. Drake si jednoduše na svých albech dovoluje věci, které by rapovým hvězdám minulosti jen těžko prošly, a slouží mu ke cti, že s nimi nenápadně mění tvář hip hopu.

02973984.jpeg

Únorový singl Started from the Bottom byl ještě hiphopovým hitem klasického střihu, jenže aktuální Hold On, We're Going Home – to už je Drake, který se rozhodl odhodit poslední zábrany rapového pozérství. Nerapuje, ale zpívá, navíc do beatu, který více než hip hop připomíná sedmdesátkové disko. Ze skladby se pravděpodobně stane jeho zatím největší hit, těžko ho ale obviňovat z nějaké prvoplánové kalkulace – Hold On, We're Going Home není povinná sacharidová balada ve stylu LL Cool J, místo toho velmi věrně reprezentuje zvuk desky, které vládnou soulové vokály (mají je na starosti Jhené Aiko či Sampha) a pomalé tempo.

Nothing Was The Same je Drakeovo nejméně hiphopové album, byť to první polovina alba s tracky jako Own It nebo Worst Behaviour moc nenaznačuje. V té druhá části už ale Drake nic neskrývá a v závěrečné skladbě Pound Cake / Paris Morton Music 2 rapuje třeba i o tom, jak ho na střední škole spolužáci šikanovali.

02490361.jpeg

Překvapivým referenčním bodem Nothing Was The Same jsou newyorští hrdinové Wu-Tang Clan. Drake mluví o Cappadonnovi a ODB a ve dvou skladbách zazní jejich samply, přičemž jedna se přímo jmenuje Wu-Tang Forever. Možná to na první pohled působí trochu uměle, ale Drake u legend našel svůj pravzor – vždyť The RZA a spol. měli zálibu v emocionálně vypjatých soulových samplech a Ghostfaceovi se ne náhodou říkalo plačící rapper. U Wu-Tang se Drake jednoduše učil, jak provázat údernost hip hopu s citlivostí R&B a neskončit v pasti.

Pro ortodoxní hiphopery je Drake příliš měkký, feministky zase kritizují jeho texty o ženách, mezi nimi je ale pořád dost velký prostor fanoušků, kteří mu budou díky této desce ležet u nohou. Nothing Was The Same je jeho nejlepší deskou a také zatím nejhitovějším hiphopovým albem roku, což ale nutně neznamená, že je i nejpodbízivější. Král soft rapu dokázal trefit střet terče i potřetí.

Drake – Nothing Was The Same (Cash Money, 2013)

autor: Karel Veselý
Spustit audio

Nejposlouchanější

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.