Král zlodějů

Po složité cestě do Berlína se Barbu octne v cirkuse. Ale v takovém, který je už dávno zavřený a je jenom krycím podnikem pro partu organizující zlodějský gang dětí, skoupených ve východní Evropě. Režisér uvádí v propagačních materiálech k filmu, že poslouchal příběhy dětí, které něco podobného skutečně prožily, a scénář byl prakticky hotový. Zbylo "jen vybudovat charaktery a pokusit se tuhle syrovou realitu převyprávět alespoň trochu lehčí formou. Aby se lidé smáli i plakali a aby se potom, když se s takovými dětmi setkají, dívali na ně jinýma očima." V tomto prohlášení jsou zabudovány symptomy výsledku. V první řadě z něj cítíme apelativní, didaktický záměr, slibující si psychickou změnu v divákovi. Za druhé pak ona lehkost, vzdání se syrové dokumentárnosti. Má jít o příběh respektující zaběhnuté spojení zábavního filmového průmyslu se společenskou výpovědí. (Odtud také poněkud nereálný závěr filmu.)

Král zlodějů

Scénář je zaplněn postavami z celé Evropy, předestírá současné evropské téma, je širokou evropskou koprodukcí. Má ambici dotknout se problematiky ve větší šíři, v kontaktu s reálným stavem v našem kulturním okruhu. Fíla zalidnil příběh nad očekávání velkým počtem kladných postav v bezvýchodných situacích. Dětské duše k nim patří beze zbytku. Trpí, ale morálně jsou prostředím zasaženy minimálně. Snad jen věrný Barbuův parťák Marcel se na závěr dopustí slov nenávisti na adresu otce, který ho do Německa prodal. Vztah vypravěče k postavě hlavního viníka Carusa je také sporný, protože Carusa bychom mohli chápat také jako zhrzeného muže, který miluje cirkus a jednou by se k němu rád vrátil. Snímání viny z těch, kteří kupují děti na Východě, není v pořádku. I proto, že v Králi zlodějů chybí další společenské vrstvy. Policie se objeví v jediné sekvenci a Caruso je nám podán jako vrcholek pyramidy obchodu s lidmi, přičemž nemusíme pochybovat, že obchod s lidmi je ve skutečnosti zorganizován mnohem víc. Závěr filmu navíc může nad Carusem vzbudit i lítost.

Král zlodějů

Z předváděných situací nám na patře nezůstává žádná pachuť. V zájmu příběhu neprožijeme větší peklo ani při čtyřiadvacetihodinové cestě ze Slovenska do Německa. Zobrazování siláckých gest, jako je rozbíjení lahví před nastoupenými dětmi, nahrazuje odvahu ukázat utrpení opravdové. Carusovi pohůnci sice jsou na děti náležitě drsní, ale jejich chození a práskání bičem je trapné. Jednoho z nich hraje Birol Ünel, kterého snad budeme moci vidět v hlavní roli filmu Proti zdi, jenž vyhrál na letošním Berlinale. V Králi zlodějů dostala jeho zarostlá a nesmiřitelná tvář málo prostoru. Herecké obsazení není špatné ani v jiných případech a nikdo nepřehrává. Vady jsou především ve scénáři.

Král zlodějů

Závěr filmu se mění v akční drama a naopak scény nelegálního přechodu hranic nebo setkání na nádraží nejsou vůbec napínavé, ačkoli by mohly. Předání úplatku celníkům je zobrazeno nejbanálnějším a asi nejméně pravděpodobným způsobem. Jindy pozornost opakovaně ulpí na motivu auta, rozhánějícího na "buranském" Východě stáda ovcí na silnici. Kamera Vladimíra Smutného (nejvýraznějšího českého zástupce ve štábu) je velmi civilní. Dokáže značnou část příběhu snímat kompozičně i barevně zajímavě, přestože se děj zčásti odehrává v ošuntělých exteriérech a zčásti za tmy nebo v přítmí. I střih je v návaznosti na kameru funkční, nenechá nikde "záběry tvrdých osudů" sklouznout prodlužováním do patosu nebo kýčovité manýry.

Král zlodějů

Téma obchodu s lidmi inspirovalo v poslední době několik filmařů. Do souvislosti s Králem zlodějů se dá postavit např. Lilja 4ever (rež. Lukas Moodysson), která byla promítána v ČR v souvislosti s osvětovým účelem. Zatímco nadace Naše dítě podpořila Krále zlodějů, s Liljou jezdila po Evropě švédská ministryně Anna Lindhová v rámci kampaně proti obchodu se ženami. Oba filmy charakterizuje nevyzrálý scénář a snaha vytěžit z drsných reálií poutavý příběh. Dají se považovat spíše za první kroky směrem k opravdu uměleckému zpracování tématu. In This World (Michael Winterbottom) naopak zaujal dokonalou dokumentární stylizací, inovativním "nedokonalým" filmovým zpracováním a dramatičností sledující cestu uprchlíků z Afghánistánu do Británie. Rezignoval na zkoumání příčin problémů a mínění samotných emigrantů. "Zbývá" působivý argument o utrpení konkrétních lidí, spoléhající na to, že v divákovi se filmem téma neuzavře, ale otevře. Experimentální přístup zjevně nekomplikuje divácké poznání i podle Laury Waddingtonové (Cargo, dokument na hranici videoinstalace) a Abi Feijóa (Clandestino, animace pomocí písku). Slovinský snímek Náhradní díly se paradoxně soustředil na životy převaděčů, nikoli uprchlíků. Zobrazil nekonečný kolotoč neštěstí s důrazem na atmosféru výrazně spojenou s prostorem hranice Balkánu a Itálie.

Král zlodějů

Z uvedených příkladů lze dovodit, že vysoké požadavky jsou při poměřování Krále zlodějů na místě. Fílův film není úplně špatný, ale můžeme si dovolit chtít vědět a vidět víc. Zvláště když režisér podle svých slov bral takový ohled právě na diváka.

Král zlodějů (ČR, SR, Německo, Francie) Hrají: Lazar Ristovski, Jaša Kultiasov, Julia Chanverdieva, Oktay Özdemir, Birol Ünel; kamera: Vladimír Smutný; hudba: Michael Kocáb; scénář a režie: Ivan Fíla

Král zlodějů