Křehký racek Petr Lébl

11. září 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02963350.jpeg
0:00
/
0:00

Symbolem 90. let v českém divadle byl bezesporu architekt opojných obrazů, vznětlivý génius Petr Lébl. Jeho inscenace uchvacovaly diváky pronikavou nápaditostí a mnohovrstevnatou strukturou už od 80. let. Na Grotesku si v roce 1985 dokonce zajel také její autor – Kurt Vonnegut. Vrcholu dosáhl kult Petra Lébla právě v devadesátkách.

Petr Lébl patří do skupiny tvůrců, jejichž kořeny prorůstají do jedinečné atmosféry amatérského divadla první a hlavně druhé poloviny 80. let. Vedle Léblova souboru JELO do této skupiny patřil například brněnský Ochotnický kroužek s nepřehlédnutelným principálem Janem Antonínem Pitínským. Tito a další tvůrci se zapojili do spontánního, generačního hnutí, které do divadla normalizačního Československa vnášelo nové impulsy. Jako profesionálové se poté v porevolučním období stávají určujícími osobnostmi formujícími experimentální i repertoárová divadla.

Vrcholné období pro Lébla začíná rokem 1993, kdy nastupuje jako umělecký šéf do Divadla Na zábradlí. Ve funkci střídá nestora českého divadla, významného režiséra a divadelního myslitele Jana Grossmana. Se souborem vytváří sérii inscenací, které bez nadsázky patří k tomu nejdůležitějšímu, co se v českém porevolučním divadle vůbec kdy nazkoušelo. Hned v roce 1994 má premiéru jeho inscenace Čechovova Racka. Radikálním výkladem hry, ironickými podtexty, strhující výtvarností i křehkou poetikou na sebe strhl ještě silnější pozornost. Racek striktně rozdělil odborníky a ohromil publikum.

02963352.jpeg

Plně se tak objevuje „fenomén Lébl“. Člověk, o jehož talentu a schopnostech pochybovalo velmi málo lidí, definitivně získal kultovní status. I mimo tyto úspěchy ho už v začátcích respektovaly divadelní špičky. Opakovaná návštěva repríz jeho inscenací Na zábradlí, ale i jinde nebyla ojedinělý úkaz. Někteří obdivovali pouze jeden obraz stále dokola, další si užívali opojnou komplexnost Léblových světů nebo zkrátka přicházeli s uznáním a vyjeveně zírali.

Nástup režisérů jako Lébl, Pitínský nebo Morávek v 80. a zkraje 90. let byl signálem, že do českého divadla přichází nový estetický trend postmodernismu. Tento proud tvůrci v lecčems reprezentovali a zároveň definovali. Paradoxně ho také přesahovali a deformovali, jak se jim zlíbilo. Zatímco se v některých divadlech vyrovnávali s problematickým odkazem normalizace nebo osahávali syrovost coolness dramatiky, Lébl se soustředil na svébytný výklad klasiky. Vyloženě současným textům se příliš nevěnoval a inscenoval je málokdy.

Na zábradlí si ovšem oblíbil hry, které běžně obsazovaly položky na repertoárech usedlých scén. Jeho činorodý živel Čechovovým textům přidal další velké kvality. Svými inscenacemi popíral řadu stereotypů kolujících o ryze současném divadle. Vedle obsazování herců proti typu postav zachovával text. Nerozbíjel ho na úrovni celku. Pohrával si s významem jednotlivostí, které mnohdy pikantně pointoval.

02963351.jpeg

Příkladem může být scéna z Racka, v níž Leoš Suchařípa vede rozpravu se Zdenou Hadrbolcovou. Přijíždí k ní na skateboardu. Trapná situace plynoucí z oboustranné nervozity vrcholí poté, co Suchařípa chaoticky vstane z lavičky a Hadrbolcová se převáží a upadne. Dalším příkladem toho, jak Lébl nakládal s textovým originálem, je obsazování ústředních figur. Hraničními hereckými výkony v Rackovi excelovali Radek Holub v roli provinčního dramatika Trepleva a Bára Hrzánová coby neúspěšná herečka Nina Zarečná.

Je příznačné, že Čechov mimoděk provázel Lébla po celou dobu jeho působení Na zábradlí a opisuje všechny úspěchy i nakonec tragické okolnosti jeho šéfování. Za Racka získává cenu Alfréda Radoka, stejně jako za Ivanova v roce 1997. O dvě sezony později, v roce 1999, zkouší svoji vůbec poslední inscenaci Strýček Váňa s Jiřím Ornestem v hlavní roli. Ve stejném roce spáchá sebevraždu, která symbolicky (prosinec 1999) ukončuje jistou etapu i „devadesátá léta“ českého divadla.

02963348.png

Jeho odchod byl přísně precizní jako divadlo, které vytvářel. Domyslel vlastní smrt jako abonentní představení pro přátele. Několik dopisů na rozloučenou rozeslal poštou a na konkrétní osoby delegoval různé úkoly. Tvrdil, že dělal divadlo, které mělo bavit i jeho samotného. Jak to ovšem vyložit, když zinscenoval i vlastní smrt?

Svým odchodem uzavírá Lébl zhruba čtyři desetiletí trvající kontinuitu Divadla Na zábradlí a vytváří podivné vakuum, odkaz prázdného místa. Možná je to smutek po jeho genialitě a úžasném divadle, nebo se jedná o nostalgii po 90. letech, ačkoliv je tolikrát předběhl.

autor: Martin Macháček
Spustit audio