Kurt Vile: Klasik, epik, sólista

Kurt Vile bývá trochu neprávem častován mascisovskou nálepkou „zevlák", ale i když jeho skladby možná působí dojmem, jako by se rodily se záviděníhodnou lehkostí a vlastně mimochodem, jejich autor na své hudební trajektorii pracuje - sice pomalu, ovšem o to pečlivěji. A stejně nenápadně, ale jistě se z něj stává jeden z nejlepších amerických folkrockových písničkářů současnosti.

Vileovo aktuální páté album Wakin on a Pretty Daze navazuje na odklon od původní lo-fi estetiky, který nastolilo už ceněné předloňské Smoke Ring for My Halo. Sám o novince tvrdí, že je obdobou desky Tusk (1979) od Fleetwood Mac, ve své době nejdražšího alba rockové historie, jehož natáčení stálo přes milion dolarů. „But no cheese. Just rock," dodává tvůrce lakonicky. „Je to klasika, epická věc se spoustou kytarových sól."

Kurt Vile |foto: oficiální Facebook Kurta Vilea

A v tomhle rozhodně nepřehání. Sedmdesátiminutové album je plné rozmáchlých kompozic, které se rozhodně nenechají svazovat radio-friendly stopáží. V překrásných, vzdušných aranžích a vypiplané produkci Johna Angella se proplétají akustické i elektrifikované kytarové linky, dlouhé, zasněné pasáže zdůrazňující spíš jemně psychedelické zvukové textury se doplňují s intimním kouzlem Vileova hlasu. Skoro vidím Boba Dylana, Neila Younga, Toma Pettyho, ale klidně i zmíněného J Mascise, jak uznale pomrkávají od baru na o polovinu mladší máničku, která na pódiu válí úplně stejnou ligu jako v mládí oni.

V případě Wakin on a Pretty Daze se nedá než souhlasit s tvrzením labelu Matador, že máme tu čest s výrazně nadčasovou deskou, která by bývala zněla skvěle před třiceti lety a která bude skvěle znít za dalších třicet. Vzhledem k tomu, že Kurt Vile na ní posluchače rozhodně neostřeluje prvoplánovými půvaby, ale naopak nechá vrstvy závojů postupně, s rafinovanou elegancí i přirozeným půvabem klouzat k zemi, se vsadím, že tohle album budete mít časem jenom radši. Kurt Vile: Wakin on a Pretty Daze (Matador Records, 2013)