Kusturicův Maradona si plete fotbal s třídním bojem

01043778.png

V roce 2005 se zlobivé dítě evropské kinematografie Emir Kusturica vypravil do Buenos Aires, aby se zde setkal se zlobivým dítětem světového fotbalu - Diegem Armandem Maradonou. Záměr byl natočit o jedné z ikon moderních dějin časosběrný dokument.

O jak nejasné zadání se jednalo, lze rychle dešifrovat z výsledného tvaru. Cudné seznamování záhy přerůstá v Maradonovu exhibici, která ovládla celý projekt i jeho tvůrce. V důsledku tak dokument nenabízí ani hodnotné informace, ani hodnotnou formu. Co tedy vlastně uchystal pro diváka?

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Především hodinu a půl revolučních hesel a salónního levičáctví, které soudného člověka musí svou neskrývanou demagogií a nekonzistencí urazit. Žánr dokumentu sugeruje, že ideologické běsnění slavného fotbalisty by snad mohlo být zajímavou součástí výpovědi. To však předpokládá, že se samo nestane výsledným poselstvím. Kusturica snadno podléhá kultu rtuťovitého Argentince a počáteční sarkastický úsměv nad jeho dětinskými výroky postupem času nahrazuje otevřená adorace. Maradona - problematický jedinec, který ve vleku vlastní slávy často ztrácí půdu po nohama, se v Kusturicova podání stává Maradonou bohem, který své góly dával ve jménu chudoby a socialistické revoluce. A režisér do jeho osudu promítá i fragmenty svých vlastních filmů, nadšeně, avšak zoufale mechanicky. Jakoby se chtěl i on na okamžik zalesknout v odrazu božského světla, které mnozí spatřují v Maradonově tváři.

01043792.png

Stupňované zaujetí revolučními frázemi upírá dokumentu jakoukoli relevantní výpovědní hodnotu. Sonda do náboženských hlubin El Diegova kultu tu už byla několikrát, uměřeněji a lépe. Kusturicův snímek postrádá řád i čitelnou chronologii. Stále více upadá do zbožného vytržení a demagogického překrucování. Chuligánské invektivy na adresu západu postrádají jakoukoli vynalézavost. Nepřehlédnutelná inspirace snímky Michaela Moora spíše dráždí - Kusturicova demagogie je přízemní, absolutně sterilní, nenabízí alternativní pohled, ale pouze vymlácenou slámu politických frází. Výstižný tak zůstává jen režisérův postřeh, že Maradona nejezdí mezi chudé, aby si neposkvrnil svůj ideál proletariátu, za který bojuje. Takhle se, bohužel, rodí od skutečnosti odtržení šílenci.

Po sledu záběrů ze soukromí i veřejného života Diega Armanda Maradony zůstává na jazyku hořká pachuť. Hořká pachuť osudu člověka, který neustál svou velikost a hořká pachuť z díla režiséra, který neustál svůj námět. Kusturicův Maradona upadá do nábožného transu a při pohledu zvenčí tudíž pouze nesourodě blábolí - bez logiky, důvtipu i vlastní vůle. Většina vyřčeného by se snad dala tolerovat v kruhu přátelském. Pokud vám to však někdo předkládá jako názor osvícené mysli, je na místě znechucené odplivnutí. Góly dosažené rukou nejsou o nic víc fér, když je zdůvodníme třídním bojem. Někdo by to těm dvěma měl vysvětlit.

01043794.png

Hodnocení: 30%