Lázeňské kníry: Trocha bramborové filozofie

Požádá o trochu pálenky a na oplátku pronese sáhodlouhý filozofický monolog o nicotnosti světa, selhání elit a neodvratném konci všech věcí. Nejdelší mluvenou scénu utne lakonicky naslouchající pán domu slovy: „To je nesmysl.“ Načež se podomní filozof s lehkým pokrčením ramen zvedne, vezme si láhev ohnivé vody a odkráčí velebným krokem do neustávající vichřice. Z této scény plyne hned několik poučení, z nichž si pro dnešek odnášíme především to, že filozofovat se musí, i kdyby na pálenku nebylo a venku padali Buddhové s kníry výstředního bouřliváka Salvatora Dalí.

Je zcela samozřejmé, že s Alešem v Karlových Varech provozujeme privátní platónskou akademii cynického výsměchu, které jako cvičný terč slouží zejména nový festivalový spot s Judem Lawem s prvotřídním soft porno hudebním podkresem. Přesto jsou i zde filmy, které nás zcela odzbrojí a veškerý cynismus (dle některých filozofů primární to nástroj ideologického poblouznění) beznadějně ztrácíme. Nebude asi náhoda, že za nejpohnutější zážitky zde mohou filmy, jejichž základním kamenem je naprostá obyčejnost tváří v tvář věcem, kterém v běžném životě démonizujeme a patetizujeme.

Oproti bulvárnímu šoku a přesvědčení, že pedofil je nelidská bytost, která za dveřmi a roletami svého doupěte provozuje cosi radikálně odlišného od naší denní rutiny, staví Michael Markuse Schleinzera zevrubný záznam všednosti, rituálů, které všichni známe a které tvoří bytostnou součást naší existence. Pedofil Michael je, slovy Cormaca McCarthyho: „Dítě boží, třeba zrovna jako vy“. Divák jakožto nezúčastněný pozorovatel se tak může přistihnout v poněkud nepohodlné situaci, kdy s vyšinutým hrdinou začíná svým způsobem soucítit. Nevidí v něm jen chladné démonické monstrum z titulní stránky novin, ale cítícího a prožívajícího člověka. Skrze toto částečné ztotožnění a pochopení je pak možná skutečná katarze, kterou thrillerové inscenace nelidských zrůd pohodlně nahrazují černobílostí schématu a totální exkomunikací vyšinutosti z řad „slušné lidské společnosti“.

V podobném duchu často nakládáme i se smrtí, která se k vypulírované reklamní estetice bezvadných těl a bezstarostných existencí jaksi nehodí. Dresenův snímek Konečná uprostřed cesty vyjímečný právě tím, že ke smrti přistupuje bez oné pietní obezřetnosti, zcela otevřeně, jako k něčemu všednímu, co se děje a s čím musí hrdinové jeho filmu prostě a jednoduše žít. Drastičnost se tak postupem času mění v tragikomickou rutinu, která neburcuje, nestaví umírání na odiv jako cokoli cizorodého a vymykajícího se, ale vnímá ho jako integrální součást existence. A opět, podobně jako v případě Schleinzerova filmu, se skrze tuto obyčejnost a začlenění potlačovaného propracováváme ke katarzi, která nás nevede k odmítnutí, ale k pochopení – v tomto případě i smířlivosti a otevřenosti.

Slovinský filozof Slavoj Žižek používá při popisu fungování lidské společnosti metaforu maškarního plesu s jasně danými pravidly, která jednotliví aktéři dodržují nikoli jen sami pro sebe, ale i pro oči druhého, který dohlíží. To však neznamená, že „Velký druhý musí vědět všechno“ – naopak to, co neví, tvoří důležitou část společenské interakce. Tuto hru na přetvářku skvěle zachytil švédský film Play režiséra Rubena Östlunda, který s vědeckou zevrubností sleduje skupinu imigrantských dětí, která rafinovaně manipuluje se svými vrstevníky a flexibilně využívá pravidel společenské přípustnosti, aniž by dohlížejícího Velkého druhého zburcovala. Zneklidňující příběh o šikaně a latentním násilí není jen skeptickou sondou do selhání švédského multikulturalismu, ale i sociologickou studií toho nejzákladnějšího a nejvšednějšího, co utváří naše životy v kolektivu. Slovo katarze v tomto případě není na místě – hra pokračuje, nezbývá si než uvědomit, jak deformujeme její pravidla a jak její pravidla deformují nás...

z filmu Hra|foto: MFF KV

Ano, ano. Už si beru svou láhev pálenky a odcházím. Venku svítí slunce, na plotně voní brambory a nezdá se, že by svět měl skončit zrovna dneska. Není nad to vychutnat si ty nejobyčejnější věci – zdá se mi, že ve filmovém programu letošních Varů to platí dvojnásob.