Lázeňské kníry: Zatrolený pátek

Jen to počasí jakoby se nedovedlo rozhodnout, co chce, jestli pošmournou oponu z černých mraků nebo sluneční symfonietu. Po loňské výhni je ta letošní meteorologická nerozhodnost tak nějak charakteristická, alespoň pro pátek, kdy se v poněkud dietní nabídce snímků opravdu těžko hledaly tituly, do nichž by člověk s nadšením investoval několik hodin života.

A nerozhodnost plodí zase nerozhodnost. Film Býčí šíje (Rundskop, Belgie / Holandsko 2011) jsem si zvolil proto, že je o belgické hormonální mafii a údajně disponuje nad poměry fyzickým výkonem hlavního představitele. První znělo neodolatelně exoticky, druhé mi vždy imponovalo. Zatímco herec Matthias Schoenaerts, hora svalů s tváří ultimátního vytloukače barů i špeluňk, očekávání bez debat naplnil a nadchl těžko popsatelnou fúzí dětinskosti a neandrtálství, debutující režisér Michael R. Roskam se v té hovězí exotice poněkud ztratil. Snaze natočit belgickou verzi americké gangsterky, kde se místo drog či bílého masa obchoduje s růstovými hormony, podkopávají nohy drobné nešikovnosti – nešťastně zvolené úhly kamery, špatně načasované efektní záběry i nepřesvědčivý lyrismus vlámského venkova.
Dokud si scénář hledí hlavní postavy – násilníka, který marně touží po roli otce-ochránce – má Býčí šíje hutnou atmosféru. Když však vypráví o zločinu a snaží se po vzoru Guye Ritchieho tak trochu po evropsku zvedat obočí nad organizovaným zločinem, je výsledkem málo konzistentní a nelogická fašírka podařených i méně podařených žánrových scének, kterou do průměru uvrhává snaha po okatém melodramatu s až hollywoodsky osudovou patinou. Nakonec z celého filmu zůstane šťavnatá hláška, že jste viděli thriller o belgické hormonální mafii, které se kde kdo s chutí zasměje. A ještě lehce otřesený vztah k hovězímu, pokud jste tedy biftekoví.

Z filmu Býčí šíje |foto: MFF KV

I druhým pátečním otvírákem byl thriller – beznadějně vyprodaná Hanna Joe Wrighta, který nám naposled nabídl své dosti afektované Pokání (Atonement). Hanna (USA / Velká Británie / Německo 2011) je úplně jiný případ. Ten nejprovařenější příběh o geneticky upraveném mstiteli, který se vrací, aby konfrontoval svého stvořitele, modifikuje postavou dospívající dívky, jež se ve finské divočině pod vedením otce-agenta promění v mistryni vraždy, úniků i přepínání jazykových kódů. V neposedném Wrightově provedení se rodí nesourodá žánrová pastiš, která kombinuje hned několik modů vyprávění – syrový thriller s neuvěřitelně dobře natočenými akčními scénami, romanci o dívčím dospívání, sytě stylizovanou grimmovskou pohádku o holčičce, co se nebála vlka a konečně bláznivou komedii, která všechny zmíněné elementy lehce shazuje.
Žádný tón není dominantní, navíc Joe Wright jakoby se snažil dokázat, kolik různých stylů je schopný uplatnit na ploše necelých dvou hodin – stroboskopicky svižný videoklip, scény dlouhé minuty netknuté střihem, pohádkově ztišené kompozice… Zní to tak šíleně, že to nemůže fungovat – a bohužel to tak úplně nefunguje, i když dílčí části skládanky jsou dobře ošetřené, hudba The Chemical Brothers dynamická a Saoirse Ronan panensky démonická. Ale z pohledu celku by si člověk knír ukroutil a stejně by nepřišel na to, co krom žánrového cvičení ve flexibilitě mu chtěli tvůrci nabídnout.

z filmu Hanna|foto: zdroj: Falcon

Ještěže o půlnoci zachraňuje nerozhodnost úvodního dne velmi rozhodný Otto Jespersen jako nemluvný Lovec trolů (Trolljegeren, Norsko 2010). Malá senzace z dílny Anderse Øvredala je neobyčejně nápaditou aktualizací žánru „mockumentu“, který před lety zpopularizoval dnes již beznadějně vousatý lesík v Blairwitch. Norský příspěvek k žánru má svou vizuální i stylovou vyladěností mnohem blíže ke Cloverfieldu Matta Rievese a z mého pohledu ho překonává hned ve dvou ohledech – hezčí přírodou a větším množstvím severské mytologie (na to se prostě v Americe stále zapomíná). Promyšlená taškařice kombinuje amatérský „National Geographic“ ze života trolů a adrenalinové dobrodružství s kamerou v divočině. I když už se ke konci dost zadýchává, atmosférou i sarkasticky předstíranou vážností uvízne v hlavě a dost možná se vybaví mnohému cestovateli, až bude za polárním kruhem projíždět kolem podezřele bezúčelných stožárů vysokého napětí a v dáli zaslechne podivné mumlání.

Cvičné prásknutí kníry tak máme za sebou a dnes se začíná navážno a ve velkém. Nezbývá než doufat, že počáteční lehké rozpaky zadupe do země turínský kůň, že budou pohřbeny do prašné půdy Anatolie, vyletí komínem Vatikánu, najdou svou konečnou uprostřed cesty… Vždyť filmové vřídlo se teprve zahřívá a nám na knírech ledva doschl sváteční vosk z trollích slin.