Mr. Misery Elliott Smith odešel před deseti lety

Příčinou smrti čtyřiatřicetiletého Elliotta Smithe byly dvě rány nožem do hrudi, které si s největší pravděpodobností zasadil sám v rozrušení po hádce s přítelkyní. Přestože zanechal i stručný vzkaz na rozloučenou, jeho rodina a řada fanoušků se nikdy nevzdala podezření, že ho pobodala právě partnerka, která tvrdí, že byla v osudný okamžik zamčená v koupelně. Teorii o vraždě podle nich podporuje fakt, že mu nůž o chvíli později z prsou vytrhla, že údajně odmítla mluvit s vyšetřovateli a také některé další informace z pitevní zprávy. Stejně jako Smithova ne zcela objasněná smrt i jeho životní dráha odpovídá archetypu prokletého básníka s kytarou. Smitha v dětství nejspíš zneužíval otčím, v dospělosti trpěl depresemi, byl závislý na alkoholu a heroinu. O sebevraždě mluvil často a otevřeně.

Hudební kritici ho popisují jako kombinaci Nicka Drakea, Kurta Cobaina a Lou Barlowa. Smithovy křehké a hluboce intimní písně jsou synonymem melancholie. Ale přestože zpíval o osamělosti, bolesti a strachu, jeho hudba byla občas i radostná a úlevná. Příběhy o zkaženém světě, prokládané někdy až strašidelnými osobními detaily, dokázal proměnit v dechberoucí krásu. Později sice vystupoval i nahrával taky v elektrifikované verzi s kapelou, typické jsou pro něj ale prosté aranže, nejčastěji jen akustická kytara a charakteristicky přitlumený hlas. Zdánlivě nenápadné písničky byly ovšem vždycky skvěle napsané, plné emocí a drobných neobvyklých harmonií a postupů.

Smithe jako inspiraci uvádí dlouhý zástup současných muzikantů, on přitom nikdy neaspiroval na to stát se hudební hvězdou. V devadesátých letech hrál v portlandské rockové kapele Heatmiser, jako sólista pak vydal pět desek, dvě další vyšly po jeho smrti. Větší zájem veřejnosti mu přinesl až v roce 1997 film Good Will Hunting, jehož režisér Gus Van Sant v něm použil několik Smithových písní. Jedna z nich, Miss Misery, získala nominaci na Oscara za nejlepší původní skladbu. Když ji Smith hrál na oscarovém ceremoniálu, jeho osamocená postava ve staromódním bílém obleku a s umaštěnými vlasy působila mezi nablýskanými celebritami jako pěst na oko.

V rozhovoru starém skoro patnáct let řekl: „Nemám zájem dělat pořád dokola ‚desky Elliotta Smithe‘. Byl bych šťastný, kdyby se mi povedlo napsat písničku tak univerzální a přístupnou jako I Second That Emotion Smokeyho Robinsona. Je obrovská výzva zkusit vytvořit něco tak mainstreamového a zároveň stále lidského.“ V rozporu s klišé o rozervaném bolestínovi na Elliotta Smithe jeho blízcí vzpomínají jako na plachého, ale vtipného a zábavného chlapíka. Všichni bychom si ho měli pamatovat jako možná ne nejslavnějšího, ale rozhodně jednoho z nejlepších písničkářů, který svým tichým způsobem výrazně vyčnívá ze zástupu smutných chlápků s kytarou