Na útěku před horkem a suchem. Před klimatickým uprchlictvím stále zavíráme oči
Co dělat, když na místě, kde bydlíte, dochází voda nebo je tam tak nesnesitelné horko, že jen stěží vypěstujete tolik, aby vás to uživilo? Řada lidí řeší situaci útěkem do míst, kde jsou podmínky k životu přijatelnější. Ačkoliv je k útěku nutí globální oteplování a změny životního prostředí, mezinárodní právo s „klimatickými uprchlíky“ nepočítá a nezdá se, že by se to v budoucnu mělo změnit.
Malé ostrovní státy Kiribati a Tuvalu na první pohled vypadají jako ráj na zemi. Čistá voda Tichého oceánu, palmy, slunce, písečné pláže. Pro necelých 120 tisíc lidí, kteří tam žijí, se ale realita začíná podobat zlému snu. Stoupající hladina oceánu jim po kouscích ukrajuje životní prostor, znehodnocuje pitnou vodu a globální oteplování přináší čím dál častější extrémní výkyvy počasí. Oba státy mají před sebou nejspíš přinejlepším 60 let.
První klimatický uprchlík
Před třemi lety se občan Kiribati Ioane Teitiota, který se svou rodinou od roku 2010 žil na Novém Zélandu a vypršelo mu povolení k pobytu, pokusil o získání uprchlického azylu kvůli nezvratně se zhoršujícím životním podmínkám v rodné zemi. Prvním „klimatickým uprchlíkem“ se nakonec nestal, novozélandské úřady ho deportovaly zpět. Jeho případ a nevyhnutelný osud některých tichomořských ostrovů ukazují, že migrace způsobená změnami klimatu už není jen abstraktním strašákem čekajícím kdesi v budoucnosti, ale naprosto reálnou záležitostí.
Když na přelomu 50. a 60. let minulého století vznikala ženevská úmluva o uprchlících, útěky před důsledky globálního oteplování nebo znečištění životního prostředí ještě nebyly tématem. Mezinárodně uznávaná definice environmentálního uprchlictví neexistuje dodnes, přestože podle OSN klimatické změny na celém světě ohrožují už desítky milionů lidí. Nebezpečí, která přinášejí, se liší region od regionu. Sýrii sužují rekordní sucha, Filipíny a Čínu bičují extrémní bouře, v Jižní Americe odtávají ledovce zásobující vodou celá města, v Africe vysychají vodní plochy.
Na mnohých místech změny životního prostředí navíc znásobují dopad společenských konfliktů, což je pochopitelně nejpatrnější v Sýrii. Datoví novináři New York Times vloni sestavili mapu, která vyznačuje regiony s nejvýraznějšími společenskými nepokoji a zároveň místa nejvíce zasažená klimatickou změnou. Překryv nejde přehlédnout. S tvrzeními, že množství uprchlíků přímo ovlivňuje postup globálního oteplování, přicházejí i vědecké studie. Těsně před loňskými Vánocemi vydal prestižní časopis Science studii dvou vědců z Kolumbijské univerzity v New Yorku, jejíž závěr jasně tvrdí, že „s tím, jak bude růst globální teplota, bude žádostí o azyl přibývat“.
Ženevskou úmluvu raději neotvírat
Přes veškerou pozornost, která se dnes společenským důsledkům klimatických změn věnuje, se nezdá, že je ženevská úmluva brzy uzná za legitimní důvody k žádosti o azyl. Někteří zastánci práv uprchlíků dokonce rezignovali na snahu o to, aby se tak stalo. Obávají se totiž, že výrazné otevření úmluvy změnám by při současném politickém klimatu mohlo práva lidí na útěku spíš okleštit. Skupina amerických akademiků namísto úprav stávající úmluvy proto navrhuje vytvoření úplně nové, která by zohledňovala i situace, kdy jsou lidi nuceni opustit své domovy například kvůli změnám životního prostředí. Sami však přiznávají, že vážné debaty o skutečném použití jejich návrhu jsou dnes ještě utopií.
Otázka, jak se vyrovnat s rostoucím množstvím lidí, kteří jsou kvůli stavu životního prostředí nuceni opustit své domovy, se proto v následujících letech bude řešit za běhu bez jasné představy, co bude dál. Relativně malé a stabilní ostrovní státy svou bezvýchodnou situaci zřejmě budou moct vyřešit oficiální cestou a své obyvatele pomalu přesunou do jiné země. Nový Zéland například ročně nastálo přijme 75 lidí z Kiribati a Tuvalu. Země, která ještě v roce 2015 vyhostila Ioane Teitiota a sama se zmenšuje, má nyní novou vládu, a dokonce vede vážné debaty o spuštění prvního programu pro klimatické uprchlíky z okolních ostrovů. „Jsme ukotveni v Pacifiku a vnímám to jako osobní a národní zodpovědnost,“ prohlásila premiérka Jacinda Ardern.
Zdaleka ne všechny země jsou v takovéto situaci. Utéct z prostředí, ve kterém se dá přežívat jen s velkými obtížemi, ať už je to kvůli nedostatku vody, spalujícímu horku, nebo extrémnímu znečištění, si zpravidla můžou dovolit jen ti nejbohatší. Mnoho Číňanů například v posledních letech utíká z měst, kde znečištění přesahuje kritickou hranici, a hledá útočiště v horských oblastech. Ti nejchudší, kteří si nemůžou dovolit přesídlení a nemají peníze na to, aby mohli následky znečištění na své zdraví mírnit, musí zůstat, anebo utéct a začínat jinde od nuly. Pokud má svět předejít dalším humanitárním krizím, jsou to právě tito lidé, které je potřeba brát v potaz. Z dosavadního vývoje diskusí o právním ukotvení klimatického uprchlictví to však vypadá, že komplexní řešení budeme hledat, až když krize přijde v plné síle.
