Na víkendový Unsound se nedá zapomenout
Kromě zastřešujícího tématu, které se každý rok mění, je Unsound festival typický ještě jednou, stabilní specialitou, a to exkluzivními, často „one-time only“ kolaboracemi a projekty. Ty ale mají kromě evidentních výhod i svá logická rizika v podobě možných nesplněných očekávání...
Letošní jedenáctý ročník Unsoundu lákal hned na několik speciálních vystoupení, z nichž o některých už byla řeč (Julianna Barwick v kostele s polským dívčím sborem, sleeping koncert Roberta Riche v hotelu Forum). Většina jich je ale tradičně umístěna do prodlouženého víkendu (čtvrtek až neděle), kdy do Krakova přijíždí nejvíc návštěvníků.
Kromě již zmíněné Julianny Barwick se ve čtvrtek v kostele sv. Kateřiny představily také legendy avantgardní scény a minimalismu posledních třiceti let a zároveň těžko zařaditelní solitéři Rhys Chatham a Charlemagne Palestine. Jejich společné improvizované vystoupení po zhruba třiceti letech muselo nadchnout všechny milovníky nečekaného. Kombinace Chathamova samplování a smyčkování vlastního hraní na trubku s kostelními varhany, které se sklenkou (nejspíš vína) obsluhoval nezastavitelný Palestine, posléze také „zpívající“, byla po svým způsobem upjaté Julianně Barwick odletem do zcela jiných hudebních sfér i s vtipnou plyšákovou tečkou na závěr.
Totéž by se dalo říct o Deanu Bluntovi, který vystoupil v jednom z nejznámějších polských divadel. Přestože s novým projektem/deskou The Redeemer se před publikem neukázal poprvé, nádech exkluzivity jeho „koncert“ přeci jenom měl. Místo avizovaného smyčcového kvartetu nakonec Blunta na pódiu doplnil (kromě již tradičního bodyguarda) také trumpetista a především Joanne Robertson – ano, zpěvačka a kytaristka, která je ke slyšení právě na letošní Bluntově skvělé desce. Výběr prostoru byl adekvátní – způsob, jakým Dean Blunt prezentuje svého Spasitele je ve své podstatě stejně koncertem jako divadelní hrou.
Po deseti minutách naprosté tmy a poslechu zaloopované 15vteřinové nahrávky deště rozjasnilo pódium kuželovité světlo namířené doprostřed, kde už před mikrofonem stál Dean Blunt, který posléze za doprovodu reprodukované hudby z desky oddeklamoval většinu textů ještě lépe, než na desce a i díky svému charismatu a schopnosti vtáhnout diváka/posluchače do svého příběhu se postaral o jeden z nejsilnějších zážitků letošního Unsoundu.
Dva speciální, tentokrát audiovizuální projekty hostil v pátek i kinosál v Kijów Centru. Spolupráce Rolyho Portera a Keith Fullertona Whitmana s vizualisty Marcelem Weberem a Lucy Benson vyústila v projekt Dream Cargoes, který u mě osobně poněkud zůstal za očekáváním. Vizuální složka vyprchala z paměti hodně rychle (pohledy na kamenitou a pouštní scenérii od panoramatických záběrů až po detaily na jednotlivé úlomky kamenů) a v uších zůstal jen 20minutový darkambientní track od Rolyho a následný Whitmanův sonický chaos.
To projekt Lumiere Roberta Henkeho (aka Monolake) měl o poznání silnější výpovědní hodnotu, přestože kdyby trval o něco kratší dobu, bylo by to jedině pro dobro věci. Na obrovské plátno kinosálu promítané geometrické obrazce ze dvou silných laserů, které byly perfektně sladěné s pulsující rytmickou minimal techno složkou, vyvolávaly místy až halucinogenní stavy. Robert Henke se v podobných experimentech očividně našel a je radost sledovat výsledky jeho práce, která musí nadchnout každého fanouška precizní tvorby s důrazem na zvukovou (a obrazovou) jednoduchost a čistotu.
Speciální kolaborace a návraty v čase zažil i páteční a sobotní hotel Forum. Nejhůř vyšlo z pomyslného souboje „exkluzivit“ duo Porter Ricks tvořené Thomasem Könerem a Andreasem Mellwigem. Z povzdálí možná mohl jejich, po mnoha letech znovu uskutečněný společný live set působit bezproblémově, ale při bližším pohledu na pódium bylo jasné, jak se věci mají. Počáteční problémy se zvukem se za pár minut ukázaly jako nicotné vzhledem k faktu, že Thomas Köner evidentně vůbec netušil, co se děje.
Vypadalo to, jako kdyby se oba pánové potkali až pár minut před samotným vystoupením s vírou, že „to nějak odehrají“, což bylo samozřejmě neskutečně naivní. Výsledkem tak byly nesladěné mixy i hlasitost jednotlivých částí tracků a opakované situace, kdy se Köner drbal na hlavě a nechápavě usmíval na svého kolegu, což se dalo přeložit jenom jedním způsobem – nemám tušení, co tu s těma krabičkama a laptopem děláš, ale snad lidi nic nepoznají, když tu budu jen tak postávat a kontrolovat zapojení kabelů... Andrew Mellwig se sice snažil o poznání víc, ale pachuť z totálně nepovedeného live-setu odvrátit nedokázal.
Vystoupení legendárních Underground Resistance sice podobným průšvihem rozhodně nebylo, ale narozdíl od dva roky starého návratu na pódia projektu Model 500, si UR užili především ti, kteří je před dvaceti lety skutečně poslouchali. Nám ostatním zbylo jen povzdychnutí, že jejich produkce, jakkoliv neztratila na kvalitě, už bohužel zvukově patřičně zestárnula a místo party nálady tak čtveřice na pódiu (klávesy, laptop, gramofony a za mikrofonem Cornelius Harris...) vyvolávala spíš neexistující nostalgické vzpomínky na detroitskou klubovou scénu počátku 90. let.Nejlépe tak nakonec dopadnula kooperace Demdike Stare s Andy Stottem (Sean Canty vybíral zaprášené desky a samploval je, Miles Whittaker dodával další doprovodné zvukové plochy a melodie a Andy Stott se staral především o rytmickou složku) a (tech)houseový „superprojekt“ The Mullholland Free Clinic sestávající ze čtveřice Move D, Juju & Jordash a Jonah Sharp, která se ve svém improvizovaném live-setu ukázala jako nejvíc sehraná.
Exkluzivní byly i oba nedělní koncerty v krakovském filharmonickém sále uzavírající program jedenáctého Unsoundu (pak už následovala jen klasická closing party v klubu Pauza). Místy nezáživný ambientní set Jacaszka s Kwartludiem ale naprosto převálcoval následný Oren Ambarchi, který společně s bubeníkem a 20člennou krakovskou Sinfoniettou vedenou skladatelem Eyvindem Kangem předvedl prodlouženou a právě o smyčcové party obohacenou verzi skladby Knots z loňské desky Audience Of One. Epický, krásně gradující a vystavěný závěrečný koncert celého Unsoundu, ve kterém se Ambarchiho drony vpíjely do bubenického umění Joea Talii a smyčcových ploch dvacetičlenného ansámblu.
Páteční a sobotní program v hotelu Forum byl tradičně nejvíc nabitý. Ženský souboj na dálku u mě v pátek vyhrála Stellar Om Source nad Laurel Halo, masivní techno live set odehrál o pár hodin později Regis, ještě v lepší formě se ale v sobotu předvedlo duo Karenn (Blawan a Pariah se hledali, až se našli), které po rituálním vítání slunce na letošním Melt!u odehrálo další epické hardware techno šílenství. Legenda jukeu RP Boo se první půlhodinu spíš rozehříval, aby v té druhé rozhýbal skvěle poskládaným setem kromě většiny publika i Peta Swansona v první řadě. Ten mimochodem o pár hodin dříve, na odpoledním „dýchánku“ v prostoru Manggha ukázal, jak někdy dvacet minut stačí, aby se mohlo hovořit o intenzivním „koncertním“ zážitku. Z vlastnoručně sestaveného „přístroje“ plného hardwarových krabiček pospojovaných navzájem kabely a s publikem kolem sebe ve stylu Dana Deacona předvedl od ucha k uchu se usmívající Pete Swanson nekompromisní, syrový hlukový chaos usměrňovaný ostrou techno rytmikou.
Unsound je samozřejmě také o objevování nových jmen. Je dvojitým paradoxem, že mým největším letošním objevem se stala post metalová (sic!) skvadra Altar Of Plagues, která navíc letos v Krakově odehrála (prý) svůj úplně poslední koncert... I s tím ale člověk na tomhle festivalu, který každý rok na jeden celý říjnový týden pohltí do svého vlastního světa hudebně otevřené fanoušky z celé Evropy, musí počítat. Tak zase za rok, Krakove, budu se těšit.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
