Napětí v Pákistánu před volbou prezidenta

Mluvíme ale o Pákistánu a generálu Parvízi Mušarafovi, a tak je jasné, že se jedná o příběh přece jen specifický. Mušaraf svůj puč provedl v roce 1999, tedy v době, kdy měl za sebou Pákistán léta vlád, které se střídaly na základě výsledků svobodných voleb. Jejich působení si sice velký obdiv obyvatel nezískalo, ale i tak nešlo tuto demokratickou tradici zcela odhodit, a to přesto, že v určité době se Mušaraf těšil velké podpoře obyvatel. Dobře to věděl a stále ví i sám generál a právě to je zdrojem jeho stále větších problémů.

Mušaraf se jakožto velitel armády a prezident v jedné osobě dlouhodobě snažil propůjčit své vládě legitimitu. Po formální stránce se mu to skutečně podařilo a jeho převrat byl legalizován. Skutečnost ale vypadala přece jen jinak, neboť Mušaraf neváhal falšovat volby, pokud to považoval za nutné. Jeho téměř hamletovské dilema - jak si udržet veškerou moc a přitom zemi ponechat alespoň demokratický nátěr, to vše s puncem pučisty - se ale v posledních měsících ještě vyostřilo.

V kostce řečeno, jde o to, zda bude Mušaraf zvolen prezidentem na další pětiletý mandát. Až dosud za pomoci různých podivných ústavních dodatků fungoval jakožto hlava státu i armády, to už ale nyní není možné. Poté, co Nejvyšší soud před několika měsíci odhodil servilitu vůči generálovi, Mušaraf musel přislíbit, že po svém případném zvolení na svůj post v armádě rezignuje a dnes už dokonce vybral svého budoucího nástupce ve funkci velitele vojska. Nejvyšší soud tak před několika dny generálovu kandidaturu za těchto podmínek přijal. Většina opozice s tím přesto nesouhlasí a trvá na tom, že bude volbu bojkotovat. První krok tímto směrem byl dnes skutečně učiněn: více než 80 opozičních poslanců rezignovalo na své mandáty. Při volbě, kterou vykonají obě komory parlamentu a provinční shromáždění, tak bude mít Mušaraf ještě pohodlnější většinu, než jakou disponuje dosud. Opozice však doufá, že svým bojkotem zpochybní legitimitu jeho znovuzvolení. V zemi se navíc nejpozději v lednu musejí uskutečnit parlamentní volby. Za situace, kdy je souhlas veřejnosti s prezidentem na historickém minimu by se mohlo stát, že Mušaraf bude muset čelit nepřátelskému zákonodárnému sboru.

Prezident má v podstatě dvě možnosti dalšího postupu. Tou první je dohodnout se s největší opoziční formací, Pákistánskou lidovou stranou bývalé premiérky Benazír Bhuttové. Tato umírněná strana se zatím k bojkotu prezidentských voleb nepřipojila; ten je společnou akcí strany rovněž bývalého premiéra Naváze Šarífa a aliance náboženských islamistických stran. Jak dobře víme, Bhuttová a Mušaraf před časem vyjednávali o možné spolupráci, ale tato jednání zatím nikam nevedla. Bhuttová podle všeho požaduje aby ji Mušaraf zbavil obvinění z korupce, zrušil zákon, podle kterého je možné vykonávat úřad předsedy vlády po dobu maximálně dvou volebních období a především skutečně svlékl uniformu, vzdal se pravomoci odvolat premiéra a umožnil skutečně svobodné volby. Pokud by Mušaraf tyto podmínky přijal, dost možná by se připravil o politický vliv. Jeho mocenskou základnou totiž je armáda a v současné situaci se už ani o jinou instituci fakticky opřít nemůže. Pokud by za těchto podmínek Bhuttová následně vyhrála parlamentní volby, Mušaraf by si mohl připadat jako pověstný kůl v plotě.

Jestliže má tato varianta pro generála své nevýhody, ta druhá je sice přímočařejší, ale o to více riskantní: Mušaraf samozřejmě může vyhlásit výjimečný stav, parlamentní volby anulovat nebo zfalšovat, Nejvyšší soud rozehnat a na opozici se úplně přestat ohlížet. Takový postup by ale spíše než stabilitu přivodil všeobecné rozčarování, pokud ne rovnou lidovou revoltu. Pákistánský vývoj totiž ukazuje, že tamní obyvatelé si demokracii skutečně přejí a další Mušarafovu diktátorskou anabázi už podporovat nehodlají. Pokud by k ní generál přesto přikročil, zadělával by pouze na to, aby se v zemi zvyšovala podpora islamistických extrémistů. Právě bojem proti nim Mušaraf zdůvodňuje řadu svých kontroverzních kroků a právě proto se jakožto spojenec v tak zvané válce proti teroru těší silné podpoře Spojených států. Pokud ale pomineme Taliban a malé skupinky fanatiků napojené na Al-Kajdu, kteří těží z podpory paštúnských kmenů při hranicích s Afghánistánem, radikálním islamistům se v Pákistánu nedaří: v minulých volbách v roce 2002 nezískali více než 11 procent hlasů, a to přesto, že je podporovala pákistánská tajná služba; náboženské strany byly totiž v té době spojenci Mušarafa.

V demokratických podmínkách tedy Pákistánci pro extrémisty nehlasují, a to je určitě dobrá zpráva. Vyhlášení výjimečného stavu a následný marasmus by ale bylo přesně tím, co by mohlo radikály posílit. Uvědomit by si to měl nejen Mušaraf, ale i Washington. Američané sice zřejmě podporují dohodu Mušarafa s Bhuttovu, zároveň ale dávají najevo, že za Mušarafem pevně stojí. Možná by mu měli dát najevo, že za ním nebudou stát úplně za všech okolností.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .