Nějaký trojnásobek Vltavy

Na začátku devadesátých let přišel v cestování, ostatně jako skoro ve všem, velký zlom. Všichni dobrodruzi a poutníci se museli podívat do krajin, které byly do té doby zapovězené. Za pěšími v těsném závěsu vyjíždějí cyklisté, vodáci a další národy nadšenců. Po dalších deseti letech jako by už byl Západ prozkoumán a pozornost se obrací jinam. Respektive vrací - do zemí Východu, které byly na vrcholu slávy v šedesátých a sedmdesátých letech. Plnou renesanci pozornosti si se všemi klady a zápory užívá Rumunsko a Bulharsko. Částečnou Rusko.

Částečnou proto, že Rusko je země vzdálenější, nepřehledná, obrovská a obrovsky složitá. Přesto i z těchto končin přišly kultovní zážitky, jako je tento: "Jedete nekonečnou sibiřskou stepí. Míjíte jurtu, a tak zastavíte a ptáte se, kudy do nejbližšího velkého města. Odpověď zní: asi tři sta kilometrů rovně a potom trochu doleva." Už ani nevím, odkud tato příhoda pochází a zda je vůbec pravdivá, ale dokumentuje to, že Rusko bylo znovuobjeveno. A vodáci také nechybějí.

Na rozhraní Číny, Mongolska, Kazachstánu a svou převážnou většinou v Rusku leží pohoří Altaj. To nemohlo uniknout pozornosti cestovatelů. Leží v něm totiž například nejvyšší hora Sibiře - Bělucha (4506 m.n.m.). Z Geblerova ledovce na Běluše vytéká řeka Katuň, na které se na konci šedesátých let zkoušela slavná loď "Matylda", se kterou potom pánové Štěrba se Štětinou a kolegy sjeli Indus. Konvenčně se obvykle Katuň řadí jako čtvrtá, případně pátá kategorie obtížnosti. Velké vodní válce, kterou nechtějí špatně najetou loď propustit skrz, víry a dlouhé nepřehledné peřeje s velkými vlnami. Loňský rok se na Katuň a její přítok Kuragan vypravila skupina českých vodáků. Asi tři sta padesát kilometrů řeky, které výprava zdolávala, jeli její členové na lodi, kterou si vyrobili sami. Ze dvou válců Matyldy vznikl základ katamaránu a druhou lodí byl ruský katamarán. Na místě se nafukovací "raftové" válce doplnily konstrukcí z březových větví.

Svou výbavu při odjezdu odhadli členové na čtyřicet kilogramů.Vedoucí výpravy Libor Konvička říká: "Katuň se nedá srovnat s žádnou českou řekou, protože má průtok ve středním úseku asi 500m3 . To je nějaký trojnásobek Vltavy. Peřeje jsou opravdu mohutné, ale technicky docela prosté." Členem jeho šestičlenného týmu byl i nováček na podobné akci, Václav Štěpán. Ten k tomu dodává : "Já jsem se před odjezdem bál, moje vodácké zkušenosti byly totiž docela slabé. V průběhu plavby už to šlo. Peřeje jsou fakt zajímavé, ale tam už není čas se bát. Určitě jsem se tam chtěl dlouho podívat, nebo jinam dál na východ, hodně mě lákala voda, kterou tady u nás prostě nenajdeme, a taky hory." Pojmenovává tak pravý důvod nejen této expedice - nic takového se v Čechách prostě zažít nedá. Jako třeba toto: "Asi čtvrtý den naší výpravy foukal silný vítr a byla pěkná zima. Řeka je velká vodní plocha a lodě byly poměrně velké, tak jsem propadal pocitu beznaděje: všichni čtyři jsme na lodi makali, a nebylo to vůbec vidět. Byli jsme pořád u břehu a nemohli jsme pryč!"

Hlavní překvapení přichystal posádkám Kuragan, přítok Katuně. Kvůli nedostatku informací, s čímž se ale musí počítat asi tak jako se zvacím dopisem pro udělení víza, vodáci předpokládali, že se bude jednat jen o bystřejší potok, a ukázalo se, že jde o divokou vodu na hranici sjízdnosti. "Tam jsme měli velmi tísnivý pocit, že jsme blízko maléru," dodává teď už klidným hlasem Libor. Minimálních dvacet hodin tréninku na Trojském kanále v Praze v tu chvíli asi nehrálo příliš roli.

Chcete-li se na Katuň vypravit, máte možnost dokonce i s některou z cestovních kanceláří, která se orientuje na dobrodružné expedice a jejíž obzor nekončí Chorvatskem. Nadšenec na internetových stránkách Altaj 2000 spočítal cestu vlakem na 5000 korun.(Na internetu je výhodné se v dikusních skupinách, například na www.dobrodruh.cz, poradit se zkušenějšími, lze tam najít i parťáka na cestu.) Rychlejší, ale i dražší než vlak je pak samozřejmě letadlo, které se dá sehnat až do Novosibirska, odkud je to na ruské poměry už jen pranepatrný kousek cesty, nějakých 500 km na hranice Altajské republiky. Ať už pojedete jakýmkoliv dopravním prostředkem, ve všech případech povede cesta najisto přes Moskvu. S cestovní kanceláří by stála taková legrace skoro 30 000, každého jednotlivce ze skupiny Libora Konvičky stála výprava 17 000 korun. Pod tuto hranici se vodákům bude cena stlačovat už jen velmi těžko. Například také kvůli vízům, která také dobu pobytu omezují na měsíc. Pokud se z toho dva týdny procestují vlakem, je to limit dost těsný. A u cen je naprosto nutné počítat s všudypřítomnou inflací.

Samozřejmostí jsou vodácké zkušenosti a vzájemná důvěra posádky, o fyzické kondici ani nemluvě. Nedá se počítat s pomocí kolegů - vodáků, protože jich tam prostě příliš mnoho není. Jak říká Libor, cizinci na Katuň moc nejezdí ne kvůli tomu, že by to nebylo vodácky atraktivní, ale prostě proto, že nevědí, jakým způsobem se do Ruska dostat a jak se tam pohybovat. Rusko není na cizince nemluvící rusky zařízeno. "A sami ruští vodáci dnes jezdí jiné, i těžší terény. Přesto jsem očekával, že se na třísetpadesátikilometrové cestě potkáme alespoň s několika posádkami. Je to vždy veselé a vypije se při tom hodně vodky. Loni tam ale téměř nikdo nebyl. Potkali jsme jedinou skupinu. Ale té jsme pro jistotu zase vypili úplně všechno."

Základní znalosti ruštiny umožní bližší seznámení s místní kulturou, která se utvářela pod vlivem tatarských kmenů křesťanských a slovanských kultur. Známým pojmem je jistě Hedvábná stezka, která právě tudy ve středověku vedla. Trefně se o své preferenci Ruska vyjadřuje Libor: "Kdybych jel do Peru, tak by to bylo jako koukat do výkladní skříně, protože nerozumím tamější kultuře. Neznám její pozadí. Ruská exotika je pro mě srozumitelná a čitelná. Kdo tam přijede a má minimum dobré vůle a minimum předpokladů, hlavně jazykových, tak se tam všeho může účastnit. Není to, jako kdybych ochutnával čokoládu přes sklo."

Exotické kraje chválí vždy jen ten, kdo přežije a vrátí se. Pokud tedy můžeme dát na doporučení, je Altaj například pro vodáky jeden z rájů na zemi.