Nejvyšší nabídka je krásný exponát
Jméno Giuseppe Tornatore nejspíš zůstane neoddělitelně spojené s filmem Bio Ráj, oním monumentálním pomníkem ušlechtilého italského cinefilního sentimentu.
Bezmála šedesátiletý filmař i nadále používá své výtvory jako krásná muzea, do nichž ukládá velká tvůrčí gesta, vznešené příběhy a přízrak, který jeho o poznání dekadentnější kolega Paolo Sorrentino poeticky otituloval slovy La Grande Bellezza.
Se Sorentinovou Velkou nádherou spojuje aktuální Tornatoreho snímek Nejvyšší nabídka jak okouzlení klasickým uměním, tak postava pošetilého starce, který na sklonku života rekapituluje a přehodnocuje dosavadní existenci. Jenže zatímco Jep z Velké nádhery byl požitkářský světák, který vnitřní samotu plašil divokými večírky, Virgil Oldman je uzavřený podivín, notoricky nedůvěřivý mrzout, jenž se bezpečně cítí pouze při řízení aukce a ve své třinácté komnatě vyzdobené desítkami vzácných portrétů žen.
Velká nádhera evokuje party glamour a strhující chlípnost věčného města, Nejvyšší nabídka je naopak uměřeným a obtížně zařaditelným muzeálním prostorem, v jistých ohledech pohádkovým, v mnoha velmi literárním. Přísně symetrické kompozice, pozvolný pohyb kamery a precizní stylizace scény situují postavu samotáře doprostřed klasického „krásna“, zdánlivě dokonalého, vnitřně však chladného a odosobněného.
Majitel aukční síně Virgil je postupně vtahován do archetypálního příběhu tajemné krásky uvězněné ve starém paláci záludnou chorobou. Starce zvyklého pozorovat ženy z bezpečné distance milovníka umění se romantický osud Claire dotkne natolik, až se stane jeho obsesí. Virgil vystupuje z ulity a otevírá se svému okolí. Modelová proměna motivovaná sešlým palácem a svůdným hlasem za plentou v sobě má něco univerzálně přitažlivého, obzvlášť, když Tornatore tak dovedně pracuje s atmosférou, postavami i inteligentními dialogy.
Okouzlení místem odtrženým od problémů současného světa, opojné hájemství nostalgických přízraků a ušlechtilé melancholie režisérovi jednoznačně vyhovují a z Nejvyšší nabídky dělají svrchovaně staromilskou podívanou. O poznání hůř se ale film vypořádává s následným překlopením do čistě romantické linie, která je slzavá, mechanická a zvláštně umělá, přičemž postrádá jemný ironický odstup úvodu. Nejde ale o žádné podklouznutí režiséra a scenáristy. Naopak, Tornatore má mechanismus vyprávění pevně pod kontrolou. I proto jej postupně vyztužuje motivem pravdomluvného automatonu, tajné Virgilovy obrazárny a především podvrhu, v němž je ale ukryto i cosi autentického.
Metafora lásky jako dražby, v níž si člověk není nikdy jistý, zda dává právě on tu nejvyšší nabídku, je působivým předznamenáním dějového zvratu. Pointa do značné míry staví na hlavu veškeré antipatie, které divák může chovat vůči sentimentalitě a strojenosti, dojem až příliš vykonstruovaného podobenství ale nezahladí. Ve filmech, které musí určitou svou část obětovat ve prospěch šokujícího rozuzlení, je vždy skryto cosi iritujícího a frustrujícího.
Bolestivý obraz pošetilosti a důvěřivosti stáří se postupně mění v krásný objekt opatřený dlouhým srdceryvným komentářem. Tornatore sice nechává svou postavu trpět, ale není k ní skutečně krutý. Jde o další jeho pohledný exponát, který nevzbuzuje hluboké citové zaujetí, ale i díky znamenitému výkonu Geoffrey Rushe na něj neomrzí hledět.
Podobně jako Sorrentinova Velká nádhera i Nejvyšší nabídka představuje do sebe zahleděný film-gesto – marnivé, zjitřené, ne úplně dotažené, v něčem neprakticky křehké a právě proto sympatické.
Hodnocení: 70%
Nejvyšší nabídka (La Migliore Offerta)
Giuseppe Tornatore, Itálie, 2013, 124 minut.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
