Forma následuje zisk. Kunsthistorička Kristýna Drápalová o tom, proč se města čím dál víc podobají

Unifikace měst je viditelná po celém světě už nějakou řádku let. Jejich proměna se přitom netýká jen vzhledu. S mizením různorodých míst se mohou vytrácet i příležitosti k setkávání a mění se i způsoby, jak spolu lidé tráví čas. „V minimalistické kavárně s holými stěnami a velkými okny si můžete koupit matcha cappuccino a pracovat na notebooku. Ale přijít tam s větší skupinou a hlasitě se smát? To tam prostě nejde," říká Drápalová.

Přitom určitou míru sjednocení vyžadují samotná města. Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy například připravil katalog pro developery s jednotícími prvky, stejně tak navrhuje jednotný mobiliář: stejné lavičky, koše a zastávky po celé Praze. „Je to reakce na dekády, kdy se o vizuální stránku veřejného prostoru nedbalo vůbec," říká Drápalová. Sama ale dodává, že to je zatím jen základní odpověď, a že by bylo dobré jít časem do větší hloubky.

Řešení přitom podle ní nemusí přijít shora.Jako příklad uvádí Berlín, město, které je vizuálně „ušmudlané," ale plné lidského otisku. „Lidé tam sázejí kytky u stromů, malují na fasády domů. Není to dokonalé, není to vydesignované – je to lidské," říká Drápalová. A právě taková místa umožňují, aby se v nich dobře cítili lidé různých skupin. „Náš mozek není dělaný na to, aby všechno bylo hladké a dokonalé. Potřebuje nepravidelnosti a nedokonalosti," dodává.

Kam mizí místní čtyřkové hospody? Proč se města čím dál tím víc vzájemně podobají? A pro koho se vlastně staví? Poslechněte si nový díl podcastu Fasády na Radiu Wave.