„Od hráčů se čeká, že z toho vyrostou,“ říká Martin Veselovský, fanoušek Call of Duty

„Počítačové hry jsem začal hrát ve chvíli, když jsem si pořídil první počítač, což bylo někdy v roce 2000. Jinak jsem se s videohrami poprvé setkal v 80. letech, kdy po republice jezdily maringotky s automaty na dvoukoruny. Hrály se tam Space Invaders a podobné věci,“ říká moderátor publicistiky Martin Veselovský o svých herních začátcích. Dokumentaristku a studentku FAMU Apolenu Rychlíkovou zase k hraní částečně přivedl její otec. „Já jsem začala hrát v době, kdy nás moje mamka začala posílat s tátou na chalupu. Taťka si koupil nějaký strašně starý černobílý notebook. Byli jsme v Bílých Karpatech. Svítilo sluníčko, tak proč chodit na houby nebo se jít koupat do rybníka, když můžeme od rána do večera pařit. Hráli jsme ty největší devadesátkové old school hry, jako letní i zimní olympiádu, golf nebo Prince of Persia.“

Martin Veselovský je velkým vyznavačem stříleček. „Já si myslím, že střílení (třeba ještě s řízením aut) je u kluků archetypální, od toho se odvíjí řada dalších věcí – nebo alespoň já to tak mám. Mě např. RPGéčka, budování vlastní postavy a ladění hrozného stromu schopností moc nebaví. Z toho důvodu mám raději daleko přímější akci, takže třeba právě střílečky z první osoby.“ Přesto se v nových střílečkách objevuje řada RPG prvků. „Pro mě je to trochu navrch. Můj kolega, editor DVTV taky hraje hry a vždycky daleko víc než já. Shodou okolností jsme dohráli nového Wolfensteina v jeden den. Když jsem se podíval na jeho herní statistiky, tak v celé hře došel daleko dál než já. Později jsme se o tom bavili a jeho vyloženě baví plnit jednotlivé mini úkoly, aby získával další vymoženosti, což třeba mě nezajímá.“

Apolena Rychíková|foto: Martin Macho Macháček

Apolena Rychlíková naopak hraje klasickou fantasy tahovou strategii Heroes of Might and Magic 3. „Tak my jsme se potom samozřejmě propracovali k větším pákám a skončili jsme u Heroes. Když mi bylo asi čtrnáct, tak nám otec koupil, ale spíš sobě, všechny edice Heroes, co do té doby vyšly. Takže jsme to dali postaru od jedničky až do trojky. Rozbalili jsme to, hned začali s taťkou hrát bez přestávky a skončili tak někdy na Štěpána. Byly to tehdy hezké Vánoce.“ Hru navíc vášnivě hraje i režisér Břetislav Rychlík. „Když někdy přijedu domů, tak si spolu zapaříme. Věta ,Počkej, musím dobojovat bitvu‘ je klasická, když nestíhá jít na oběd,“ dodává Apolena. Co na to říká paní Rychlíková? „Vůbec se jí to nelíbí, nechápe to a v životě to nezkusila. Asi jí rozumím. Když vidí šestapadesátiletého člověka, který do noci sedí přihrbený u počítače a přemisťuje na monitoru draky a těmi spaluje nějaké hydry, tak z toho nemůže být úplně nadšená.“

Zápal pro hru není samozřejmě vlastní každému. Na druhou stranu se stereotypní vnímání podle Martina Veselovského příliš nemění. „Já si paradoxně myslím, že se status gamera moc neproměnil. S nějakým zpožděním se dívám na švédsko-dánský seriál Most, což je do televize převedená klasická skandinávská detektivka. Je skvělá, ale i přesto se hned v druhém díle objeví úplně neuvěřitelné klišé. Detektiv má syna, kterému je osmnáct a paří celé noci, tzn. že téma her je tam pojednáno jako velký sociální problém. On kromě vražd, kde se řežou lidi, řeší svého syna, co ke všemu hraje střílečky. Sice není explicitně řečeno jaké, ale každý zhruba tuší. Je to pro mě předobraz toho, jak se počítačové hry vnímají. Je to něco, co člověk dělá, když je malý nebo hodně mladý, ale společensky se očekává, že se z toho vyroste.“

Sami však stejně jako jejich okolí stereotypy popírají. „Moji kolegové mě znají, stejně jako našeho editora. Vědí, že hrajeme, stejně jako to, že jsme tátové od rodin, žijeme normálním životem a hlavně to není nebezpečné,“ dodává Martin Veselovský. „V mém okolí hraje taková spousta lidí, do kterých bych to ani neřekla. Rozhodně nemají problém s klasickou socializací. Co se týká mých kamarádů, tak jsou to lidi, co to mají jako typ odpočinku. Něco jako koukání na seriály,“ uzavírá Apolena Rychlíková.