Parvíz Mušaraf a jeho Rubikon

Podobná scéna se opakovala i v pátek 2. listopadu; tentokrát ale Riceové telefonát nepomohl a Mušaraf den na to výjimečný stav skutečně vyhlásil.

Pozorovatelé už řadu týdnů předpokládali, že varianta výjimečného stavu leží na generálově pracovním stole. Konkrétní načasování tohoto kroku ale přece jen překvapilo: Mušaraf ponechal armádu v kasárnách i tehdy, když Nejvyšší soud rozhodl, že jeho říjnové znovuzvolení prezidentem nemá legální platnost, dokud nerozhodne o stížnostech opozice. Právě zde asi leží nejpravděpodobnější vysvětlení generálova razantního kroku: zřejmě se obával toho, že na jednání, které mělo být původně zahájeno dnes, soudci jeho volbu označí za neplatnou.

Prezident tuto možnost smazal tím, že z Nejvyššího soudu odstranil většinu členů včetně jeho předsedy Iftikhara Čaudrího. Ten se přitom letos ukázal být velmi zdatným Mušarafovým oponentem: v rámci protestů proti svému březnovému odvolání dokázal do ulic pákistánských měst dostat desítky tisíc lidí a Mušaraf tomuto tlaku nakonec ustoupil. Jistě tedy mířil především na Čaudrího, když v sobotním televizním projevu k národu hovořil o tom, že výjimečný stav musel vyhlásit také kvůli neoprávněným zásahům justice do politiky.

Toto zdůvodnění je samozřejmě naprosto účelové a je naopak třeba vyzdvihnout, s jakou odvahou se letos Nejvyšší soud postavil generálovým chladně mocenským krokům. Přejděme ale k hlavnímu důvodu, kterým Mušaraf zdůvodnil svůj coup d´Etat: je jím velký nárůst násilných aktivit islamistických radikálů.

V tomto případě má Mušaraf nepochybně pravdu. Pákistán je od léta sužován teroristickými útoky, při kterých zahynuly stovky lidí. Oblasti u hranic s Afghánistánem se definitivně staly eldorádem radikálů, tak či onak napojených na fundamentalistické hnutí Taliban. Nepomohlo ani to, že Mušaraf jakožto vrchní velitel ozbrojených sil do těchto provincií vyslal poměrně značné posily v síle asi dvou divizí: radikálům se dokonce podařilo několik stovek pákistánských vojáků zajmout. Na dvě stovky z nich pak včera vyměnili za 25 svých vězněných spolubojovníků.

To vše ukazuje na skutečně závažný nárůst aktivit radikálů. Generál Mušaraf jakožto prezident a velitel armády je ale za tuto situaci přinejmenším spoluzodpovědný. Otázkou pak je, zda-li není značná část zmiňovaných aktivit namířena přímo proti němu jako nepopulárnímu diktátorovi. Je sice jasné, že Mušarafovi neprospívá jeho proamerický postoj, nicméně ještě před rokem byla jeho popularita nad 60 procenty. Dnes ho nepodporuje ani třetina obyvatel a je jasné, že Mušaraf sám je součástí problému. Potom je zřejmé, že vyhlášení výjimečného stavu může jeho pozici upevnit jedině v tom smyslu, že k pacifikaci politických i radikálních oponentů bude moci ve větší míře použít sílu. Těžko je ale možné očekávat, že naroste souhlas obyvatel s jeho politikou. Zdá se totiž, že Pákistánci netrpělivě čekají na to, aby mohli v lednových parlamentních volbách vyjádřit své skutečné preference.

Prezident Mušaraf národ ujistil, že při uvalení výjimečného stavu byl veden snahou, aby mohla chaosem zmítaná země po krátkém čase nastoupit cestu skutečné demokracie. Už den poté ale premiér Šaukat Azíz naznačil, že lednové volby by mohly být odloženy až o rok. I z toho je patrné, že demokracie je pro Mušarafa pouhým zaklínadlem bez skutečného obsahu. Už v roce 1999 se dostal k moci pučem proti demokraticky zvolené vládě a následná sedmiletá historie jeho panování byla plná falšování voleb, nesplněných slibů či účelového ohýbání ústavy. Jestliže ale v roce 1999 jeho krok řada Pákistánců uvítala, protože ho vnímala jako pokus o záchranu země ze spárů zkorumpovaných a neschopných politiků, dnes panuje všeobecné přesvědčení, že Mušaraf usiluje pouze o zachování své osobní moci. Je ale skutečně otázkou, zda bude v tomto směru úspěšný. Historie nás totiž učí, že neoblíbení pučisté musejí svou moc buď udržovat velmi krvavými metodami nebo jsou po čase sami svrženi, nejčastěji armádou. Právě takový konec, a to v horizontu šesti měsíců, Mušarafovi předpovídá Xenia Dormandyová, bývalá ředitelka sekce americké Národní bezpečnostní rady pro Jižní Asii.

Předvídat nejbližší pákistánský vývoj je však velmi těžké. Jistě bude záležet také na tom, jak se nyní k Mušarafavi postaví opozice, především Pákistánská lidová strana Bénazír Bhuttové. Namísto věštění z koule si proto vypůjčím část glosy listu The Washington Post: americký prezident George Bush s oblibou tvrdil, že tam kde vládne diktatura, vzkvétá i extremismus. Pákistán posledních let je toho skutečně čítankovým příkladem. Je ale s podivem, že Spojené státy na Mušarafa vsadily všechny své pákistánské akcie, aniž by mu tuto poučku důrazněji opakovaly.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .