Pearl Jam - deska bez příčiny

V první půli devadesátých let jsem byl v pubertě a Pearl Jam jsem miloval. Přesněji řečeno jejich první tři alba. Strhující příběhy mírně nedopečeného debutu Ten, syrovou energii a originální postupy bezmála geniálního Vs. a dokonce i eklektické a roztříštěné Vitalogy. Od té doby jsme šli každý svou cestou. Já na vysokou a Pearl Jam tak nějak od desíti k pěti. Jejich desky postupně ztrácely náboj, kreativitu a nakonec i relevanci.

Jestli mělo být angažování bývalého producenta Brendana O´Briena pro nové album pokusem o návrat ke kořenům, byl to pokus úplně marný. Tahle bezvýrazná a utahaná nahrávka nemá s talentovanými a umělecky průraznými hudebníky, kterými Pearl Jam v začátcích byli, nic společného. Backspacer pokračuje v linii vetchých alb, která se táhne prakticky od Yield z roku 1998.

Pearl Jam - Backspacer|foto: Monkeywrench Records

Backspacer postrádá jak výrazné melodie, tak jakékoli kompoziční překvapení. Je to deska odhadnutelná a nudná. Bez chuti a zápachu, bez tahu na bránu. Hromada klišé naskládaných na hromadu muzikanty, kteří o řadu let prošvihli čas odejít. Nechci se rouhat, ale kdyby Pearl Jam kariéru ukončili třeba v době, kdy si Kurt Cobain prostřelil hlavu, zůstala by po nich menší, ale o to hlubší stopa nezaneřáděná pozdější hlušinou.

A když už mluvíme o rodácích a odrodilcích, mám ještě jednu osobní věc. Nikdy Pearl Jam nezapomenu, že kdysi skvělého a osobitého bubeníka, jakým byl ještě v Soundgarden Matt Cameron, přiměli zatloukat na čtyři doby jako v zábavové kapele. Howgh.

Zase jedna zbytečná deska. Jako by jich nebylo dost.