Pedro Costa na LFŠ: Když se mi chce, natočím film
Jeden z nejuznávanějších současných artových režisérů, samorost portugalského kina Pedro Costa, převzal minulý týden na Letní filmové škole Výroční cenu a uvedl několik svých snímků. Se „Samuelem Beckettem světové kinematografie“ jsme mluvili o tom, jak na jeho škole vyhazovali studenti učitele nebo o tom, jak se dnes v Evropě shání peníze na artový film.
Vy sám jste měl prý docela bouřlivá školní léta. Dá se říct v čem je hlavní rozdíl mezi tím, když člověk studuje film v Portugalsku dnes a mezi vaší zkušeností?
Dneska je hodně soukromých, malých škol, každá univerzita má katedru filmové vědy, my jsme měli jednu na výběr a bylo nás málo. Já jsem na škole nikdy nebyl šťastný, je pravda, že jsem studoval pár let po revoluci (karafiátová revoluce proběhla v Portugalsku v roce 1974 – pozn. red.) a věci ještě nebyly úplně usazené na svém místě, takže když se vám nelíbil učitel, bylo snadné svolat komisi a prostě ho vyhodit. Školu tehdy dělali studenti, ne učitelé. Ale nebylo to celé jenom chaos, bylo tam několik učitelů, kteří mě ohromně ovlivnili. Po škole jsem hned začal pracovat, tehdy v Portugalsku natáčelo hodně zahraničních produkcí a pro mě bylo díky škole snadné se k nim dostat. Ale nebylo to tak pro všechny, nedávno jsem letěl letadlem a ve stewardovi jsem poznal svého bývalého spolužáka. Jindy jsem šel do banky a tam potkal za přepážkou holku, co byla v mojí skupině.
Dočetla jsem se, že Váš nejbližší přítel ze školy se stal učitelem na univerzitě, kde jste oba studovali, ještě pořád učí?
Ano. Je ale taky filmařem, debutoval hned po škole, pak se stal učitelem a teď nedávno natočil druhý film.
Pořád vám říká historky jako tu o svých studentech, kteří ho požádali, ať vypne Godardova Bláznivého Petříčka, protože je nebavil?
Už mi je nevypráví, už na to nemá energii, je moc deprimovaný. Říkal mi, že učení asi není přesně to, co by chtěl dělat, ale dává mu to možnost se neustále filmem zabývat a pořád se učit. Rozumíte, jdete si připravit hodinu a u toho pořád přemýšlíte nad filmem. Ale problém je v tom, co souvisí s tím Bláznivým Petříčkem: ono se to opravdu stalo. Svět se změnil a i takovýhle film je pro dnešní studenty nudný, problém nebyl v tom, že by ten film byl moc náročný, intelektuální nebo abstraktní, ale že byl prostě nudný.
Často zmiňujete režiséry, kteří vás ovlivnili, jako Chaplin, Ozu nebo Mizoguchi, inspiruje vás někdo ze současných režisérů?
Obávám se, že většinou umírají, protože jsou staří, mám prostě rád ty staré.
Co říkáte na filmy Lava Diaze, jehož Norte, konec historie promítali nedávno v Karlových Varech a jehož snímky se vašim filmům v několika ohledech podobají?
Neviděl jsem to, neviděl jsem žádný jeho film. Znám ho, vím o něm, ale vlastně jsem ho jen potkal několikrát na festivalech, prostě se tak potkáváme, to ale neznamená, že jsme viděli svoje filmy. Ale je milý.
Chodíte do kina?
Dívám se na DVDčka, většinou na hodně staré věci , včera v noci jsem se díval na film Kapitán Žralok z roku 1932, americký film z éry, kdy začínaly zvukové filmy.
Jak se daří Vašim (ne)hercům z lisabonského slumu Fontainhas, kteří hrají ve filmech Kosti, Mládí vpřed nebo v dokumentu Ve Vandině pokoji? Herec, který hraje chlapce v Kostech prý po natáčení zmizel.
Máte pravdu, zmizel. Ono to není zas tak neobvyklé, takové věci se dějí. Vanda je v Německu, ve Frankfurtu se svým manželem a dětmi, vypadá šťastně, říká, jak je tam čisto. Co se týče drog, je na tom líp, taky se jí stýská po těch, co umřeli. Většinou žijí normální život, normální lidi žijí normální život, nejsou jako Johnny Depp. Ventura (hlavní postava filmu Mládí vpřed pozn. red.) je doma, má se dobře, pracovali jsme spolu nedávno, takže má co dělat.
Často mluvíte o „kinu zavřených dveří“, o tom, že vás zajímají filmy, které zavírají dveře a okna, neukazují věci, ale naopak je zakrývají. Mohl byste to ilustrovat na příkladech ze svých filmů?
Znamená to občas i film vůbec nedělat. Mě často nic nenutí, nemám producenta, nemám žádný závazek, taky film nechcete dělat, pokud už takový existuje. A ona existuje řada filmů, které byly natočeny už mnohokrát. Dveřmi jsem myslel metaforu, symbol, je to tajemství, způsob jak neukázat všechno, o čem chcete mluvit. Když například máte dojem, že to tomu filmu neslouží. Nebo to není dobré pro určitou postavu a tak dál. Když to uděláte, když něco neřeknete, vytvoříte tím překážku pro lidi a já doufám, že někdy to je to dobře, snažit se tu překážku zvládnout, nutí vás to myslet. Ale někdy je to špatně, někdy filmy něco vynechají a nefunguje to nebo to lidé nechápou. Zavírání dveří je způsob jak se dívat na storytelling, na způsob jakým filmy vyprávíte. Ten je pro mě důležitější než to, jaké herce použijete a jak to natočíte.
Jak se to dělá, když nemáte producenta?
Moje filmy stojí padesátkrát míň než ty ostatní, to znamená, že já nemusím do Cannes, do Berlína, nikam. Na artový film dneska dostanete peníze od někoho, s kým sedíte třeba ve čtyři ráno u piva na pláži v Cannes. Já mám rodinu, nemám na to čas. Svět je v úpadku a není moc zajímavý. V Hollywoodu to má taky zvláštní pravidla, u evropských menších filmů je to dané sítí známostí, je to vlastně založené na korupci... Na takové přátelské korupci, na tom, koho potkáváte na festivalech, nebo na tom, jak o vás napíší kritici nebo jak se váš film líbí někomu někde v nějaké komisi. Dával bych přednost hrůzám továrního systému než tomuhle, v továrně má alespoň každý stejné podmínky, takhle můžete trpět o dost víc a ti stejní lidé dostávají peníze znovu a znovu. Občas někdo řekne, že začíná nová vlna francouzského filmu nebo nové české kino, ale to není pravda. To je pár lidí, o kterých to někdo z nějakého důvodu napsal. Já se toho účastnit nemusím, mám malou digitální kameru, natočím si film, když se mi chce.
Článek o vydání vaší filmové trilogie z Fontainhas na DVD citoval větu Waltera Benjamina o tom, že si bohatí lidé jednou budou na zdi věšet drahé portréty vyhladovělých dětí. Nebojíte se, že se něco podobného může stát vašim filmům?
Ne, toho se nebojím, viděl jsem nějaké bohaté lidi a těm se moje věci nelíbí, oni mají rádi jiný druh filmů. Takové, ve kterých jsou nějaká kouzla, v mých filmech žádná kouzla nejsou. Nepopírám, že jsou na DVD, vydělávají peníze, ale malé peníze pro ty, kteří na nich pracovali. Já sám moc nevydělám, ale potřebuji peníze na další filmy. Nic proti DVD nemám, mám je rád, teď rád taky promítám v muzeích. Je to úplně zbytečné, chodí tam pořád stejní lidé, když promítá Lav Diaz nebo někdo takový, lidi přijdou, ale začínám chápat, že v žádném velkém evropském městě kromě Paříže to není nikdy víc než 20 000 lidí, většinou přijde mezi pěti a deseti tisíci lidmi.
O čem bude váš příští film?
To by bylo nudné vám vyprávět. Budou tam dvě postavy, co spolu budou mluvit. O všem. O popelnících, o nebi, jedna z postav je Ventura a druhá je pes. Ten nemluví. Bude to mít pravděpodobně v názvu slovo dialog. Už to nějakou dobu stříhám a ještě to nějakou dobu stříhat budu.
Půjdete se v Hradišti podívat na film?
Rád bych, ale vlastně nevím. Vlastně zas tak moc rád filmy nemám, asi se budu spíš procházet.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
