Philip Glass: Katarze ve dvanácti částech

Řešení sálu a prostoru Gong, vybudovaného uvnitř obrovského plynojemu v Dolních Vítkovicích, zachovalo zevnějšek unikátní budovy architekta Josefa Pleskota. V interiéru původního majestátního oválu se na ocelových pilotech nachází vysutý koncertní sál s holými betonovými zdmi. Podlouhlé jeviště ústí velkým oknem, v němž jsou po setmění zřetelně nasvícené siluety vítkovického komplexu. Celý obraz tak v kontextu Glassova koncertu připomínal minimalistické scénografie režiséra Roberta Wilsona, který inscenoval řadu jeho oper. Skupina decentně nasvícených hudebníků předsunutých na forbíně působila na špici hlubokého jeviště a v obrovském prostoru pod hvězdicovitou kopulí subtilně, až přízračně.

Jemnost, s jakou hráli, byla spojená s razancí a suverenitou, s jakou Glass ve své skladbě prozkoumává hudební kompozici jako životní cykly houževnatého organismu procházejícího neustálou evolucí. Kromě hudby je Philip Glass minimalistou i v tom, jak se při koncertu projevoval. Se svým šestičlenným doprovodem The Philip Glass Ensemble vstoupil do sálu, uklonil se a bez jediného slova začal hrát. Nepromluvil po celou dobu. Během celých čtyř hodin zůstával on i zbytek hudebníků většinou nehybný v absolutní koncentraci a nejvýraznější pohyby udávaly rychle kmitající prsty na klávesách či klapkách žesťů. Glass sám občas pohodil hlavou, aby podoben dirigentovi udával změnu rytmu a tempa. Nejvíce šokujícím efektem tak zůstávalo, když si klavírista Mick Rossi přehodil nohu přes nohu.

Philip Glass ve Vítkovicích|foto: Ostravské centrum nové hudby

Každý z individuálních výkonů lze považovat za zcela vyčerpávající a obdivuhodný. Vokalistka Lisa Bielawa bez jediné chyby či sebemenší nepozornosti opakovala jednoduchá slovní spojení, případně pouze hlasem vytvářela další melodickou linku nekonkrétními vokály. Jednotlivé části od sebe dělily razantní střihy bez jediné pomlky. V Music In Twelve Parts posluchače tak přivádí do neustálého napětí. Skladby na sebe přímo navazují bez jediné mezery. V koncertní verzi jsou tyto střihy znatelněji radikální a nejsou natolik měkké, jako například v posluchačsky přívětivější kompozici Glassworks.

Glass nereagoval ani na nenápadné světelné změny. V závěru druhé části se v celé polokouli horní kopule zhasla všechna stropní světla, a výjev tak připomínal mši ve velkém industriálním chrámu. Celkově nejsilnější byla část třetí. Ta se z „chrámu“ vymrštila přímo do božského absolutna. Smršť od začátku gradovala a pompu velkolepého finále, při němž se otevřel průhled do areálu, ještě zesílilo občasné záření stroboskopů mezi potemnělými věžemi oceláren. Samotný konec byl poté zcizující úsměvnou ironií. Glass překročil původní délku padesáti minut o celou půlhodinu. Ohledávání různých možností, jak uzavřít symfonické dílo, vystřídal poté bezmála dvacetiminutovým opakováním několika motivů.

Philip Glass v Ostravě|foto: Ostravské centrum nové hudby

O výjimečnosti koncertního uvedení celé čtyřhodinové kompozice vypovídá již risk, s jakým organizátoři dílo uvedli, téměř vyprodaná, fascinovaně aplaudující obrovská aula i samotný fakt, že Philip Glass vystoupil v České republice po bezmála dvaceti letech. Celý koncert uzavřela mohutná katarze, pocit připomínající až znovuzrození, procitnutí po meditaci, byť monumentální.