Příliš rychle mizející Zmizení

Temný thriller kráčí v hlubokých blátivých šlépějích Davida Finchera, především jeho existenciální tryzny o nejistém pátrání s názvem Zodiac. Paralela se nenabízí jen proto, že v obou filmech v pozici vysíleného vyšetřovatele exceluje Jake Gyllenhaal (byť jde jistě o diametrálně odlišné postavy).

Souvislost mezi oběma filmy vytváří zejména plíživé a ponuré tempo vyprávění, snaha zaměřit se na psychologii postav a dopady vnějších traumat do intimní sféry. Úvod Zmizení je brilantní. Odkazuje mnohem víc k sevřeným indie dramatům než k rozmáchlosti Hollywoodu. Villeneuve buduje atmosféru neodvratné tragédie dlouhými a ozvláštňující záběry. Kamera Rogera Deakinse je neobyčejně výtvarná, když i zdánlivě banální výjevy vyšetřování mění v estetická plátna, která podbarvují zoufalství a naléhavost situace dvou rodin, kterým zmizí na Den díkůvzdání malé dcerky.

Deštivé kulisy Georgie se stávají dějištěm vyčerpávajícího pátrání. Záhy se v hledáčku ocitá mentálně zaostalý Alex, jehož duševní obzor ale více méně popírá možnost smysluplného výslechu. Do popředí se vedle přihrbeného detektiva Lokiho dere zoufalý otec jedné z dívek. Keller Dover je neústupný, autoritativní a přesvědčený o vlastní schopnosti vyřešit každou krizi – právě on vnáší do příběhu vedle krimi zásadní etický rozměr a motiv práva na pomstu.

z filmu Zmizení|foto: oficiální Facebook filmu Zmizení

Hugh Jackman zarostlého ur-amerického dělníka, který miluje Bruce Springsteena, hraje s naprostou pedanterií a divadelním důrazem na každé gesto. Bohužel v kostce vystihuje celý film. Nejpůsobivější a nejvýstižnější je hned první scéna, v níž se objeví, pak už jen stereotypně opakuje několik (až příliš) vybroušených póz. Právě jednoznačnost a plochost figur nabourává zprvu velmi elegantní strukturu vyprávění.

Podobně jako Fincherovy snímky je i Zmizení poměrně dlouhé. Žel poté, co diváka naexponuje na temný a pomalý zážitek, přichází generální stop. Zasekne se vyprávění, zasekne se pátrání, zaseknou se i postavy. Snaha vytvořit intenzivní psychologické drama zakopává jak o statické charaktery, tak o nadměrně hovorný scénář. Vytrácejí se i osvěžující režijní nápady a výtvarná řešení, kterými začátek překypuje. Zbyde jen déšť se sněhem, úsporný a působivý hudební podkres Jóhanna Jóhannssona, starozákonně zamračený Jackman a uzavřený Gyllenhaal, jehož postava jako jediná zůstává až do konce obestřená tajemstvím.

Svůj podíl na hroutící se struktuře má i samotná detektivní zápletka. Zmizení je avizované jako film plný zvratů, ale to není přesně, protože se děj nemá odkud kam „zvracet“. V podstatě tu neexistují klamné indicie a zavádějící linie, hrdinové se nevědomky motají v labyrintu, z něhož poznávají různé segmenty.

Hugh Jackman ve filmu Zmizení|foto: oficiální Facebook filmu Zmizení

Aby takový náročný trik fungoval, bylo by zapotřebí mnohem více rafinovanosti a přesnější dávkování informací. Jenže Zmizení často stojí na místě, což se snaží ospravedlnit rozbujelými dialogy, které nikam nevedou. Paradoxně má tak pravdu rozčílený Keller, který zhruba v polovině filmu obviní Lokiho, že nepátrá, jen ho nesmyslně sleduje.

Zatímco David Fincher má málokdy problém obhájit stopáž svých filmů, Denis Villeneuve ve Zmizení předvedl, co to znamená vynést trumfy až příliš brzy. Je nicméně třeba přiznat, že potemnělá atmosféra, Gyllenhaalův detektiv, Deakinsova kamera a hypnotický úvod v poklidu stačí na to, aby tohle slzavé pátrání neskončilo fiaskem.

Hodnocení: 65%

Zmizení (Prisoners)
Denis Villeneuve, USA, 2013, 146 minut.