Proč Barack Obama nestojí o schůzku s Evropany

Je na tom velký kus pravdy: Obama má po roce v prezidentském úřadě pracovní stůl přeplněný velmi těžkými úkoly. Od zdravotnické reformy, přes hrozivý schodek státního rozpočtu až třeba po snahu o zavedení systému obchodování s emisními povolenkami. Nedávné fiasko jeho demokratů v senátních volbách ve státě Massachusetts bylo posledním znamením, že čas jeho líbánek s americkou veřejností je definitivně pryč. Obama se prostě v Bílém domě nenudí.

Stejně tak je zjevné, že Evropská unie nestojí na špici zahraničně politických priorit současné americké administrativy. Barack Obama o sobě kdysi prohlásil, že není atlanticistou. Nedivme se: jeho životní zkušenost není s Evropou vůbec nijak spjata, naopak ho přitahuje spíš k pacifickému regionu. Prezident přistupuje k mezinárodní politice přísně racionálně, bez velkých sentimentů. Prostě se zeptá, kolik posil Evropané poskytnou pro Afghánistán. Odpověď je dost neslavná, takže Obama nemá ze svého pohledu důvod starému kontinentu nějak nadbíhat. To jen pro příklad. Navíc Spojené státy nemají s Unií žádné velké problémy nebo spory, takže můžou svůj čas věnovat jiným oblastem světa. Jednou z nich je samozřejmě Čína, která na rozdíl od Evropy rychle hospodářsky roste a může se stát přinejmenším regionální bezpečnostní výzvou. Ale úvahy o vzniku G-2, tedy mocenského kondominia Američanů a Číňanů, které vyšachuje zbytek světa jsou přehnané. Washington a Peking hledají ve většině otázek shodu jen velmi těžko a Čína je navíc stále výrazně slabším hráčem než Amerika. A ještě jednu věc musíme připomenout: pokles Evropy na žebříčku amerických priorit byl jasně patrný už za předešlého prezidenta George Bushe. Vždyť třeba poslední americká bezpečnostní strategie věnovala Severoatlantické alianci jediný odstavec.

Evropská unie si ale na pokles svému významu v amerických očích nemá co stěžovat; sama k němu totiž výrazně přispívá. Zastánci evropské ústavy a z ní vzniklé Lisabonské smlouvy nám léta opakovali: tenhle dokument potřebujeme, protože díky němu bude Evropa konečně mluvit jedním hlasem. Na mezinárodní scéně se stane velmocí, která bude s Amerikou mluvit jako rovný s rovným. Teď už víme, že tahle tvrzení zůstanou jen na stránkách bruselských propagačních brožurek a letáků. Lisabonská smlouva platí a z Evropy nezní jeden hlas, ale celá kakofonie hlasů. Je tady tak zvaný evropský prezident, předseda Komise, šéfka unijní diplomacie, prezident předsednické země a ministr zahraničí tohoto státu, občas i předseda Evropského parlamentu. Není divu, že mongolský prezident si při své nedávné návštěvě Bruselu tyhle osoby popletl a nevěděl přesně, s kýmže to vlastně jednal.

Držitelé nových evropských funkcí se totiž zatím příliš neprosadili. Herman van Rompuy jako prezident a Catherine Ashtonová jako ministryně zahraničí Unii nesjednotili. Předsednickou zemí sedmadvacítky je teď Španělsko a jeho premiér José Luis Rodrígues Zapatero a ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos se záře reflektorů nechtějí vzdát. Unie tak má víc tváří než za starých časů. Bílý dům proto otevřeně přiznal, že Obama neví s kým by na summitu s Unií vlastně jednal. Prezident se určitě chtěl vyhnout další zbytečné schůzce jako byla loni ta u nás v Praze. Obamu vítala odstupující vláda bez mandátu, agenda jednání byla úplně o ničem a Evropané se jen předháněli, aby strávili co nejvíc času před kamerami s tehdy nejpopulárnějším mužem planety. Obama na Hradčanech pronesl dost ceněný projev, ale všechno ostatní už byla vata.

Euroúředníci teď tvrdí, že Lisabonská smlouva se postupně zaběhne, další předsednické země budou chovat jinak než Španělé a Unie ten kýžený jeden hlas přece jen dostane. Je to dost naivní představa. Jednoty ještě nikdo nedosáhnul tak, že zřídil novou funkci. Zahraničně politické zájmy členských zemí Unie se prostě v řadě věcí liší. Tam, kde panuje shoda, bude za sedmadvacítku vystupovat Catherine Ashtonová nebo Herman van Rompuy. Ale třeba ohledně energetické bezpečnosti, Ruska nebo třeba Blízkého východu z Evropy jasný, silný a jednotný názor jen tak nezazní. Proč by potom Barack Obama marnil čas na zdvořilostních schůzkách s představiteli Unie, které o ničem nerozhodnou? Radši postupně zavolá do Londýna, Berlína a Paříže a zeptá se na názor těchto tří zemí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .